Červenec 2012

Výkřik ve tmě 3 (Zazvonil zvonec...)

30. července 2012 v 12:33 | Natally |  Moje literární pokusy
Dlouho očekávaná 3. a poslední kapitola příběhu s názvem Výkřik ve tmě je tady!
Předchzí kapitoly k přečetní zde:
Komu se to nechce číst, tak napíšu, O ČEM BYLY PŘEDCHOZÍ KAPITOLY: Ta první o tom, že se hlavní hrdinka Vanessa v noci probudila na noční můru, ve které její nevlastní maminka Monika zabila Vanessinu kámošku. Aby se Van uklidnila, začala si tiše broukat a kvůli tomu přeslechla tlumený výkřik z pokoje její mladší sestry Sophie.
Ta druhá zase o tom, že Vanessa chtěla pořádat mejdam pro kámošky. V kapitole také Van uslyší, jak otec s někým telefonuje a říká té osobě zlato a koťe. Bude to zřejmě asi Monica, která jela nakoupit na tu párty/mejdam. Končí to tím, že Monica dojede z nákupu. A že Vanessa netušila, že se ve vzduchu vznáší pach smrti atd... Ono se to fakt těžko popisuje, lepší je asi si to přečíst.
Tak ale dost keců k úvodu, jdeme na příběh!
Klik na celý článek...

Šílím... ale je to úžasný pocit!

30. července 2012 v 11:27 | Natally |  Ostatní
Vážení, vítejte na blogu holky, které stoupla sláva do hlavy. No, dobře, ne zas tak sláva, ale to, že se její článek dostal do výběru na blogu http://tema.blog.cz na téma měsíc. A to konkrétně tenhle článek. Je to příběh o jedné holce, o její nesmyslné lásce a o pohledu na měsíc.
Já vím, chlubit se není dobré. Ale je to úžasný pocit, protože na jednu stranu jsem doufala, že mě vyberou a na druhou se bála, že budu mezi perličkami (nebo hlody). Dopřejte mi chvilku radostného skákání po bytě... prosím. :)
A kdo ten článek četl, tak upozorňuji, že první věrš měl být Skrze okno, skrze mříže, prosvitoval měsíční svit a ne Skrze světlo, skrze mříže, prosvitoval měsíční svit, jak jsem mylně napsala. No, už je to opravené :)
Mockrát děkuji!

Moje TOP knižní série

25. července 2012 v 11:11 | Natally |  Knihy
Tady je pár mojich nej knižních sérii:
UPÍŘÍ DENÍKY (přečteno od 1. po 9. díl)
STMÍVÁNÍ (přečteny všechny 4 díly + novela o Bree)
ŠKOLA NOCI (přečteno od 1. po 8. díl = co zatím vyšly v ČR)
TEMNÉ VIZE (1. A 2. díl, další myslím ještě nejsou v ČR)

Tak co, četli jste něco z toho? :) Jak se vám to líbí?

Poslední pohled, měsíc a mříže

24. července 2012 v 17:56 | Natally |  Téma týdne
Skrze okno, skrze mříže, prosvitoval měsíční svit.
Necítila jsem se nešťastně.
Už mi nezbyla víra, jenom silný pocit.
A slova, která nezněla úžasně.
Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. Nechtěla jsem brečet. Nevěděla jsem, proč mi ty slzy tečou. Celé to bylo naprosto šílené. Naprosto. Zamilovat se do někoho, kdo mě prakticky unesl. Svým způsobem - což jasně dokazovalo, že nejsem duševně v pořádku - mi to ale připadalo docela romantické. Kdo by ale alespoň kapánek nezešílel, kdyby celý týden strávil v studeném sklepě s jediným okýnkem. Samozřejmě, to okno mělo mříže.
"Jak dojemné," řekl chladný hlas. Přestala jsem hledět na podlahu a zvedla jsem oči a hlavu k jeho tváři. Srdce se mi zase na okamžik zastavilo. Jako vždy, když jsem ho viděla. Ty krásné hnědé oči. Chladné a s ironickým odleskem. Ty dokonale tvarované rty. Stažené do chladného ironického zašklebení. Ty světle blond vlasy, pro jejichž barvu by polovina mých kamarádek vraždila. Nevěděla jsem proč, ale i ony ve mně vyvolávaly pocit chladu. Celý jeho ďábelsky nádherný obličej byl chladný a vyzařoval hlubokou ironii.
Každopádně jsem se jen bezvýrazným hlasem zeptala: "Co?"
"Ty tvoje slzy. A ten výraz... vzdát se bez boje. Kdyby ti někdo před osmi dny řekl, že se vzdáš bez boje, asi bys naštvaně nesouhlasila, co?" nečekal na odpověď, která by byla bohužel kladná, a pokračoval. "Ale teď! Jako smutné malé štěňátko. Na začátku jsi byla plná života, svojí slepé víry, že to zvládneš. A za ten týden jsi se úplně změnila. Z Xeny usmrkánek. Je sice dobře, že mi už nehodláš vykopnout zuby z pusy, ale celkem mi to chybí. No tak, nebul. Vzchop se."
To se mu řekne, když si moje slzy dělají, co chtějí... Ale já nebyla smutná. Už jsem cítila jenom otupující klid, smíření a nenapjaté vyčekávání bez jakéhokoliv citu. Dnes to vše skončí. Vlastně... dnes skončí můj život.
Jako když skončí den,
zavřou se víčka,
rozplyne se sen,
dohasne svíčka.
A kdo mě zabije? On. Můj chladný ďábelský anděl. Podivila jsem se, že se mnou představa mojí smrti nic nedělá. Teď, když měla přijít, nebála jsem se. Jen mi bylo trochu líto rodiny, mamku to určitě hrozně sebere. A babičku taky. Sourozence jsem neměla a otce neviděla od dvou let, když od nás utekl. Ale i mamčiného přítele to bude mrzet. Už alespoň kvůli nim bych měla bojovat.
Jenže tohle bylo tak nějak jiné, zemřít rukou svojí lásky. Svojí lásky. Jak divně to znělo. A nádherně. Už osm let od mých osmi, po zkouknutí hromad amerických filmů pro puberťačky, jsem věřila, že potkám toho Pravého s velkým P, tak jako filmové hrdinky. Jen mě nenapadlo, že by to mohl být někdo takový, v takovéhle situaci.
Nějak se mi povedlo přestat slzet.
"Hodná holka," řekl hlasem, ze kterého by se každé holce podlomily kolena. Mně taky, ale to bych nemohla sedět na provizorním lůžku skládajícího se z dvou na sobě položených řad tří dřevěných palet od tvárnic, přehozených vyblitě hnědou dekou.
"Však víš, že slzy nic nezmění."
Ne, to nezmění. Stejně umřu.
Jako bezvýznamná hvězda,
která zničehonic vyhasne,
a z jejího místa,
zrodí se hned nové dvě.
V myšlenkách jsem se vrátila zpátky k mamince. Mohla by si s přítelem pořídit nové dítě. Nebo dvě. Jak roztomilá by byla dvojčátka. Jen škoda, že bych je nikdy nemohla vidět. Vyčerpaně jsem zavřela oči. A když jsem je otevřela, zahleděla jsem se znovu zkoumavě do jeho obličeje. Měla jsem zničehonic strašnou potřebu přitáhnout jeho obličej k mému a políbit ho. Zamotala se mi hlava. Políbit vraha. Toho, kdo mě zabije. Proč? To jsem vlastně neměla ponětí. S jeho otcem (nebo kdo to byl) mě unesly. Měla jsem být původně prodaná kamsi do ciziny, neřekli mi pro koho ani na co, ale nebylo to určitě nic hezkého. Ale potom (co jsem ještě doufala v to, že se odsud dostanu a snažila se zkopat jeho otce, který mi nesl jídlo) mi zničehonic přišel nádherný únosce říct, že mě bude muset zabít. Neměla jsem ponětí proč, na otázky mi neodpovídal. Ani na to, jak se jmenuje. Jediné co jsem věděla, bylo, že dnes, přesně po týdnu od té doby, co jsem naposledy byla mimo tenhle sklep, umřu.
"Máš nějaké poslední přání?" zeptal se napjatě blonďatý ďábel a sáhl rukou do kapsy od košile. Co tam měl?
Pomalu jsem vstala a on o krok ustoupil. "Abys mě pustil?"
Zasmál se. "To asi nepůjde. Něco jiného?" Jako bych to nečekala. Ale něco jiného jsem měla. Bylo to šílené, ale co by se ode mě dalo čekat?
"Polib mě," vyzvala jsem ho.
"Co?" vyštěkl a po tváři mu přeběhlo překvapení.
"Polib mě," zopakovala jsem vyčkávavě.
"Jsi si jistá? Nechceš třeba zkouknout všechny díly Twilight ságy, nebo Titanic? Slyšet svoji nejoblíbenější písničku? Obléct se do bílých šatů a umřít krásná?" navrhoval. Pobavilo mě to ale něco mě i popudilo... "Chceš říct, že jsem ošklivá?!" Znělo to divně, do hlasu se mi vkradla hysterie a zlost.
Překvapeně se ušklíbl. "Ne, ale holky mají někdy divné názory a nápady."
"Hm, já mám taky jeden. Co kdybys mi splnil moje poslední přání?" Sama sebe jsem nepoznávala. Kde se to ve mně bere? Neměla bych zbytky mojí energie využít k tomu, abych se zachránila? Ale na to jsem neměla sílu. A zase... nebála jsem se umřít, když mě zabije on. Kdybych tohle náhodou přežila, musím si zajít ke cvokařovi. Jenže to se nestane. A tak chci alespoň cítit jeho rty na svých.
"Tak dobře, když to chceš, krásko," prohlásil, přešel blíž ke mě a políbil mě.
Znovu se mi zastavilo srdce, ale přidala jsem se do polibku. Oči jsem měla otevřené, což mi přišlo neobvyklé, ale bylo to nádherné, obzvlášť, když jsem měla výhled skrze mříže na měsíc za malým oknem. Opravdu nádherné.
Potom ode mě odtáhl rty a usmál se. Ten úsměv měl smutný podtón.
"Nevěřil bych, že to řeknu, ale omlouvám se. Omlouvám se za to, co musím udělat," zašeptal mi do vlasů, jednou rukou mi pevně přidržel paže u těla, jako by mě objímal, což možná i dělal, ale cítila jsem, jak druhou rukou zase hmatá v kapse.
Po chvilce ruku vytáhl a já ucítila na spánku chladnou hlaveň pistole. Srdce se mi rozbušilo, ale nehýbala jsem se.
Poslední pohled na měsíc v úplňku. Zavřít oči. Poslední krát se nadechnout -ááách- a cítit jeho vůni.
"Jmenuji se Samuel," zašeptal a zmáčkl spoušť.

Back In Time

22. července 2012 v 15:13 | Natally |  Hudba
Mám tady pro vás další písničku. Je celkem zajímavá, možná se vám zalíbí, možná ji už znáte a líbí se vám ;) Jinak kdo čeká na Výkřik ve tmě, zanedlouho by měla přibýt poslední kapitola, jen ji dopíšu. Můžete se těšit :DDD Kdo má zájem o přečtení předchozích dvou dílů, tak tady: http://blogjedneholky.blog.cz/1206/vykrik-ve-tme, http://blogjedneholky.blog.cz/1206/vykrik-ve-tme-2
A písnička tady:

Optimismus? Volím pesimismus :(

19. července 2012 v 13:35 | Natally |  Téma týdne
Optimismus v dnešní době? Hm, proč je tam to v dnešní době? Když slyším slovo optimismus, vybaví se mi scénka z dětské pohádky (prosím, neukamenujte mě) Jahůdka bla bla bla, ve které říká Jahůdka svojí kočičce něco v tom smyslu, že optimsta vidí sklenici poloplnou a pesimista poloprázdnou. Ne přesně tak, ale smysl věci je stejný.
Já osobně si myslím, že optimisti to mají v životě lehčí. Ale jak být optimista v dnešní době (konečně autorce docvaklo, proč to není čistě optimismus, ale optimismus v dnešní době)? Nemyslím ten optimismus, když se člověk všemu chehtá. To není optimismus, ale spíše bláznovství. V dnešní době být optimistou, to není jen tak. Ok, můžeme si nedělat těžkou hlavu kvůli všemu, ale co skutečné problémy? Jak můžeme brát optimisticky například to, že v Africe denně umírají děti hladem, nebo na všelijaké odporné nemoci, o kterých je děsivé jenom přemýšlet. Jak můžeme být optimisti, když svět kolem nás je takový "hnusný"? V tom to právě asi bude, umět se radovat z maličkostí a tak... Ale já jsem zřejmě pesimistka, když to tak musím napsat. Protože není sobecké radovat se třeba nad tím, že jsem dostala nějakou prkotinu, když ty děti v Africe pořád hladoví? Kdyby to byla alespoň prkotina, za jejíž nákup přispějeme právě n pomoc ostatním lidem, nad tím by se mělo radovat.
Mám dojem, že jsem teď trochu odbočila od optimismu. Optimismus je asi dobrá věc (nebo vlastnost?) ale všeho s mírou!
Jo a je to smutné, ale když bědujete nad tím, jak se máte, můžete se utěšit myšlenkou, že jsou na tom někteří hůř (nebyl to nějaký citát?) než vy. Jenže... vnesete tím do věci trochu optimismu, ale spíše je to celé pesimistické, než optimistické. Nemyslíte?
zdroje obrázků:

This is love - Will.i.am ft. Eva Simons + nápad na soutěž...

19. července 2012 v 13:09 | Natally |  Hudba
Žeby nový kandidát na moji nej. písničku? Asi ano. Ten začátek na klavíru... mmm, nádhera!
A zbytek? Taky fajn. jen si to poslechněte sami:




















Jo a chtěla bych se zeptat... nechtěli/y byste tady SONV? Rsp. soutěž o nejlepší vtip? Pište prosím do komentů, jestli myslíte, zda by to mělo úspěch. :)

NEPŘÍTOMNOST NA BLOGU!

12. července 2012 v 19:40 | Natally |  AFFS/SB
UPOZORNĚNÍ!:
Ahoj AFFS, upozorňuji vás na moji nepřítomnost na blogu od 13.7.2012 do 19.7.2012. V téhle době nebudu na 98% přidávat články ani obíhat. A omlouvám se, tenhle týden jsem stihla obíhat jenom jednou. Teď už to nestihnu a zbytek týdne nebudu na blogu. Snad mě omluvíte.
Natally :)

Nehtíčky k nakousnutí (ale neokusovat!)

9. července 2012 v 19:25 | Natally |  Móda atd.
... Omlouvám se AFFS (i ostatním, jestli teda někdo chodí na můj blog), že jsem tady dlouho nebyla a neobíhala, ale neplánovaně jsem odjela k tetě a nedostala se na blog.cz, jen se maximálně na pár minut koukla na můj blog, ale ani se nepřihlásila.

Už dlouho sem chci dát tenhle úžasný obrázek, bohužeal bez zdroje, mám ho odněkud z FB, myslím. Jestli najdete zdroj, můžete ho napsat do komentů.


Klik na celý článek a prohlédněte si další povedené nehtíky.

Úžasné!

4. července 2012 v 15:08 | Natally |  Hudba
Tak tohle je prostě bomba. Nevím, jestli to je originál kapela, která to zpívá, ale je to úžasné!
Celé je to hrané na jedné kytaře a to na ni hraje 5 lidí...

Existuje někdo, kdo nic netají?

3. července 2012 v 11:47 | Natally |  Téma týdne
Tajemství.
Snad každý z nás měl někdy tajemství, nebo ne? Může to být cokoliv.
Milostný vztah, něco z minulosti, nebo třeba nějaká věc.
Může to být nehezké tajemství a nebo nějaká šílenost. A před kým se dá něco tajit? Přede všemi.
Před kamarádkou, přítelem, rodiči, sourozenci, učitelkami...
Může to být dokonce společné tajemství, což je mnohdy zajímavé. Ale mě to moc dlouho nevydrží :D S kámoškou se třeba domluvíme, že to nikomu neřekneme a druhý den už to ví celá třída. To ale nejsou skutečná tajemství, jen třeba, že jsme někoho potkaly nebo že bude písemka, na kterou všichni zapoměli. Jiné je, když je třeba tajemství dvou lidí, holky a kluka a týká se to jich dvou.
Jsou ale i velká tajemství, která se nesmí nikde prokecnout. No třeba holky, představte si, že jste nechtěně otěhotněly (blbý příklad, ale nic mě nenapadlo :DDD) a svěříte se jen svojí kamarádce. Jenže ona není až tak dobrá kamarádka a všem to vykváká. No, jak by vám bylo?
Takže se snažte neříkat nikomu cizí tajemství, i když jen malá, protože je můžete obrovsky zklamat a už vám třeba nic nesvěří. A může jim to zničit život.
Buďte spolehliví.

Drahé AFFS

2. července 2012 v 21:41 | Natally |  AFFS/SB
Ahojky AFFS, upozorňuji předem, že jak začaly/i (nevím) prázdniny, nebudu moct být často na mém blogu. Proto možná nestihnu obýhat 2x týdenně. Snad stihnu alespoň jednou. Budu se snažit dát předem vědět, kdy nebudu na blogu vůbec. Teď jenom nevím, jestli se sem dostanu, mám dost naby/itý program. Omlouvám se, budu se snažit. Vaše Natally. :)

Koupák?

1. července 2012 v 14:43 | Natally |  Deníček
Dnes mám jet na koupaliště. Bylo by to fajn, ale budu muset hlídat ségru. Kdyby se jí něco stalo, bude to na mně.
Beru s sebou i kámošku, protože jenom se setrou... to by asi nešlo.
Taky hlídáte sourozence?
zdroj pro vás: