Poslední pohled, měsíc a mříže

24. července 2012 v 17:56 | Natally |  Téma týdne
Skrze okno, skrze mříže, prosvitoval měsíční svit.
Necítila jsem se nešťastně.
Už mi nezbyla víra, jenom silný pocit.
A slova, která nezněla úžasně.
Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. Nechtěla jsem brečet. Nevěděla jsem, proč mi ty slzy tečou. Celé to bylo naprosto šílené. Naprosto. Zamilovat se do někoho, kdo mě prakticky unesl. Svým způsobem - což jasně dokazovalo, že nejsem duševně v pořádku - mi to ale připadalo docela romantické. Kdo by ale alespoň kapánek nezešílel, kdyby celý týden strávil v studeném sklepě s jediným okýnkem. Samozřejmě, to okno mělo mříže.
"Jak dojemné," řekl chladný hlas. Přestala jsem hledět na podlahu a zvedla jsem oči a hlavu k jeho tváři. Srdce se mi zase na okamžik zastavilo. Jako vždy, když jsem ho viděla. Ty krásné hnědé oči. Chladné a s ironickým odleskem. Ty dokonale tvarované rty. Stažené do chladného ironického zašklebení. Ty světle blond vlasy, pro jejichž barvu by polovina mých kamarádek vraždila. Nevěděla jsem proč, ale i ony ve mně vyvolávaly pocit chladu. Celý jeho ďábelsky nádherný obličej byl chladný a vyzařoval hlubokou ironii.
Každopádně jsem se jen bezvýrazným hlasem zeptala: "Co?"
"Ty tvoje slzy. A ten výraz... vzdát se bez boje. Kdyby ti někdo před osmi dny řekl, že se vzdáš bez boje, asi bys naštvaně nesouhlasila, co?" nečekal na odpověď, která by byla bohužel kladná, a pokračoval. "Ale teď! Jako smutné malé štěňátko. Na začátku jsi byla plná života, svojí slepé víry, že to zvládneš. A za ten týden jsi se úplně změnila. Z Xeny usmrkánek. Je sice dobře, že mi už nehodláš vykopnout zuby z pusy, ale celkem mi to chybí. No tak, nebul. Vzchop se."
To se mu řekne, když si moje slzy dělají, co chtějí... Ale já nebyla smutná. Už jsem cítila jenom otupující klid, smíření a nenapjaté vyčekávání bez jakéhokoliv citu. Dnes to vše skončí. Vlastně... dnes skončí můj život.
Jako když skončí den,
zavřou se víčka,
rozplyne se sen,
dohasne svíčka.
A kdo mě zabije? On. Můj chladný ďábelský anděl. Podivila jsem se, že se mnou představa mojí smrti nic nedělá. Teď, když měla přijít, nebála jsem se. Jen mi bylo trochu líto rodiny, mamku to určitě hrozně sebere. A babičku taky. Sourozence jsem neměla a otce neviděla od dvou let, když od nás utekl. Ale i mamčiného přítele to bude mrzet. Už alespoň kvůli nim bych měla bojovat.
Jenže tohle bylo tak nějak jiné, zemřít rukou svojí lásky. Svojí lásky. Jak divně to znělo. A nádherně. Už osm let od mých osmi, po zkouknutí hromad amerických filmů pro puberťačky, jsem věřila, že potkám toho Pravého s velkým P, tak jako filmové hrdinky. Jen mě nenapadlo, že by to mohl být někdo takový, v takovéhle situaci.
Nějak se mi povedlo přestat slzet.
"Hodná holka," řekl hlasem, ze kterého by se každé holce podlomily kolena. Mně taky, ale to bych nemohla sedět na provizorním lůžku skládajícího se z dvou na sobě položených řad tří dřevěných palet od tvárnic, přehozených vyblitě hnědou dekou.
"Však víš, že slzy nic nezmění."
Ne, to nezmění. Stejně umřu.
Jako bezvýznamná hvězda,
která zničehonic vyhasne,
a z jejího místa,
zrodí se hned nové dvě.
V myšlenkách jsem se vrátila zpátky k mamince. Mohla by si s přítelem pořídit nové dítě. Nebo dvě. Jak roztomilá by byla dvojčátka. Jen škoda, že bych je nikdy nemohla vidět. Vyčerpaně jsem zavřela oči. A když jsem je otevřela, zahleděla jsem se znovu zkoumavě do jeho obličeje. Měla jsem zničehonic strašnou potřebu přitáhnout jeho obličej k mému a políbit ho. Zamotala se mi hlava. Políbit vraha. Toho, kdo mě zabije. Proč? To jsem vlastně neměla ponětí. S jeho otcem (nebo kdo to byl) mě unesly. Měla jsem být původně prodaná kamsi do ciziny, neřekli mi pro koho ani na co, ale nebylo to určitě nic hezkého. Ale potom (co jsem ještě doufala v to, že se odsud dostanu a snažila se zkopat jeho otce, který mi nesl jídlo) mi zničehonic přišel nádherný únosce říct, že mě bude muset zabít. Neměla jsem ponětí proč, na otázky mi neodpovídal. Ani na to, jak se jmenuje. Jediné co jsem věděla, bylo, že dnes, přesně po týdnu od té doby, co jsem naposledy byla mimo tenhle sklep, umřu.
"Máš nějaké poslední přání?" zeptal se napjatě blonďatý ďábel a sáhl rukou do kapsy od košile. Co tam měl?
Pomalu jsem vstala a on o krok ustoupil. "Abys mě pustil?"
Zasmál se. "To asi nepůjde. Něco jiného?" Jako bych to nečekala. Ale něco jiného jsem měla. Bylo to šílené, ale co by se ode mě dalo čekat?
"Polib mě," vyzvala jsem ho.
"Co?" vyštěkl a po tváři mu přeběhlo překvapení.
"Polib mě," zopakovala jsem vyčkávavě.
"Jsi si jistá? Nechceš třeba zkouknout všechny díly Twilight ságy, nebo Titanic? Slyšet svoji nejoblíbenější písničku? Obléct se do bílých šatů a umřít krásná?" navrhoval. Pobavilo mě to ale něco mě i popudilo... "Chceš říct, že jsem ošklivá?!" Znělo to divně, do hlasu se mi vkradla hysterie a zlost.
Překvapeně se ušklíbl. "Ne, ale holky mají někdy divné názory a nápady."
"Hm, já mám taky jeden. Co kdybys mi splnil moje poslední přání?" Sama sebe jsem nepoznávala. Kde se to ve mně bere? Neměla bych zbytky mojí energie využít k tomu, abych se zachránila? Ale na to jsem neměla sílu. A zase... nebála jsem se umřít, když mě zabije on. Kdybych tohle náhodou přežila, musím si zajít ke cvokařovi. Jenže to se nestane. A tak chci alespoň cítit jeho rty na svých.
"Tak dobře, když to chceš, krásko," prohlásil, přešel blíž ke mě a políbil mě.
Znovu se mi zastavilo srdce, ale přidala jsem se do polibku. Oči jsem měla otevřené, což mi přišlo neobvyklé, ale bylo to nádherné, obzvlášť, když jsem měla výhled skrze mříže na měsíc za malým oknem. Opravdu nádherné.
Potom ode mě odtáhl rty a usmál se. Ten úsměv měl smutný podtón.
"Nevěřil bych, že to řeknu, ale omlouvám se. Omlouvám se za to, co musím udělat," zašeptal mi do vlasů, jednou rukou mi pevně přidržel paže u těla, jako by mě objímal, což možná i dělal, ale cítila jsem, jak druhou rukou zase hmatá v kapse.
Po chvilce ruku vytáhl a já ucítila na spánku chladnou hlaveň pistole. Srdce se mi rozbušilo, ale nehýbala jsem se.
Poslední pohled na měsíc v úplňku. Zavřít oči. Poslední krát se nadechnout -ááách- a cítit jeho vůni.
"Jmenuji se Samuel," zašeptal a zmáčkl spoušť.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa


Komentáře

1 forseasen forseasen | E-mail | Web | 24. července 2012 v 18:08 | Reagovat

Dobrý článek:)

2 Amy Ametist Amy Ametist | Web | 24. července 2012 v 19:01 | Reagovat

Tady ti něco posílám. Když právě začínáš číst tohle nepřestávej nebo se ti stane něco špatného. Jmenuji se Daisy, je mi 7let mám blond vlasy a děsivé oči. Nemám nos a uši jsem mrtvá. Pokud tohle nepošleš 15 lidem zjevim se dnes večer u tvé postele s nožem a zabiju tě. Tohle neni vtip! Něco dobrého se ti stane v 15:22 -někdo ti zavolá nebo k tobě promluví a řekne MILUJI TĚ!!! P.S.: NEPORUŠ TO... Sorry, že ti to posílam. Posílam to ze strachu. Ne o sebe, ale o své blízké. Tento dopis pochází z Venezuely byl vyslán, aby změnil tvůj život a udělal tě šťastnější. Pošli tento dopis 20 lidem do 96 hodin. Změny se dočkáš do 5 dnů. Alena Kovaříková, která to poslala 22 lidem, v losovani vyhrála automobil. Erik Pražák, který tomuto dopisu neuveřil do 5 dnu dostal rakovinu

3 moje-moje-zapadlina moje-moje-zapadlina | 24. července 2012 v 19:11 | Reagovat

Umíš krásně popisovat postavu :-) dokonce z toho mám posit že už jsem to četla 8-O

4 hurvaiz hurvaiz | Web | 24. července 2012 v 19:24 | Reagovat

Je to nádherný .. ráda tyhle povídky čtu.. je to moc hezké  a romantické .. je to dokonálý !!!!

5 Cornelia Cornelia | Web | 24. července 2012 v 21:22 | Reagovat

Máš talent, opravdu, využíj ho.
Ta povídka byla moc dobrá. Měla nápad, atmosféru, cit.
Ty veršované pasáže to také skvěle doplňovaly. Velmi chválím.
Jo a celou dobu jsem čekala, že se bude jmenovat Samuel, nevím proč...

6 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 25. července 2012 v 7:17 | Reagovat

Ó, waw! Úplne si ma svojou poviedkou priklincovala. Úplne som sa vcítila do hlavnej postavy. :) Dokážeš úžasne popísať jej pocity, vnútorné okolie. Aj mňa baví najviac práve to. A vedela som si tiež predstaviť únoscu aj prostredie. Tie minibásne boli jednoducho skvelé a vynikajúco navodili atmosféru. Milujem tie temné poviedky, depresívne poviedky a sad-endy. A ten koniec bol úžasný. Úžasná jednorázovka. Určite sa teším na ďalšie tvoje poviedky, lebo máš talent. ;)

7 Aviva Aviva | Web | 25. července 2012 v 9:07 | Reagovat

páni to je...páni:D ani slov nemám krásný vážně moc se ti to povedlo nedokázala jsem odtrhnout oči!

8 Natally Natally | Web | 25. července 2012 v 10:17 | Reagovat

[1]: Díky

[2]: Díky, ale nestojím o to abys mi "tady něco posílala"

[3]: Díky :) A to žes to někde četla, tak to teda nevím, vymyslela jsem to sama a vlastně se trochu inspirovala snem, který se mi zdál :-D

[4]: Díky :)

[5]: Díky :)

[6]: Díky :) Další povídky budou :)

[7]: A taky díky :)

9 Lukky z TT blogu Lukky z TT blogu | Web | 30. července 2012 v 11:28 | Reagovat

Tvoj článok bol zaradený do výberu najlepších článkov na TT :)

10 Natally Natally | Web | 30. července 2012 v 11:31 | Reagovat

[9]: Já vím, mockrát děkuji :)

11 ŇuŇů♥ :3 ŇuŇů♥ :3 | Web | 21. srpna 2012 v 17:58 | Reagovat

Nádherné, nádherné, až dokonalé :) Máš neuvěřitelný talent na psaní povídek. Ty bys měla být nějaká slavná spisovatelka :D

12 denicekandrei denicekandrei | Web | 5. září 2012 v 17:16 | Reagovat

Dokonalost Natally ♥, nezapomen hlasovat v mé anketě na blogu, a taky nezapomeŃ  psát naši dokonalou knížku!!

13 Natally Natally | Web | 27. října 2012 v 13:29 | Reagovat

[11]:

[12]:
Díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama