Černý dopis (TT černá)

19. srpna 2012 v 19:20 | Natally |  Téma týdne
Larissa opatrně odemkla dveře svého podkrovního bytu, který sdílela se svou spolubydlící Cameron. Nevěděla proč, ale měla divný pocit. Tolik se těšila, až svojí spolubydlící oznámí tu zprávu - "Jsem těhotná!" Ale zničehonic jí po zádech přeběhl mráz. Jako by měla předtuchu, že se stane něco nehezkého, něco zlého. Vešla dovnitř a tiše za sebou zavřela. Sundala si podzimní kabát, odmotala šálu a obojí zavěsila na věšák. Tašku položila na malou dřevěnou židličku vedle dveří. V tom si všimla, že za dveřmi koupelny svítí světlo.
Odhodlala se.
Udělala první krok a podlaha pod ní zavrzala. Něco ji tam táhlo, ke koupelně.
Udělala druhý krok a srdce se jí rozbušilo dvakrát rychleji. Nespouštěla oči z koupelnových dveří.
Udělala třetí krok a ocitla se čelem ke koupelně. Natáhla ruku po klice. Nadechla se. Proboha, co vyvádím, pomyslela si, Cameron asi jen zapoměla zhasnout v koupelně. To je vše. Nebo jí nebylo dobře a tak nešla do práce, zůstala doma a dala si horkou kopel. Jenže z koupelny nebyl slyšet žádný zvuk. Ani šplouchnutí vody, ani zvuk ručníku utírajícího pokožku, ani pohyb ve vaně.
Larissa stiskla kliku a otevřela dveře.
To co spatřila, ji donutilo vyjeknout. Nemohla se pohnout, ale zároveň jí ten pohled vyrýval do duše hluboké krvavé rýhy. Radostnou zprávu už asi kamarádce nesdělí.
Vana byla napuštěná tak, jak to nejvíc šlo a voda měla nehezkou červenou barvu. A v ní - ve vlastní krvi - ležela Cameron. Larissiny oči bezděky zakmitaly po místnosti a spočinuly na černé obálce, která ležela na umyvadle. (Více v c.č.)


HODINU PŘED TÍM
Cameron vzlykla a otřela si tváře kapesníkem. Roztřesenými rukami vzala do ruky černý dopisní papír a naposledy po sobě přečetla svůj text, záplavu bílích písmenek.

Nevím jak začít, je toho moc, opravdu moc, co chci v tomhle dopise zmínt. Všechny moje emoce, pocity a city.
Jak všichni víte, před měsícem mi zemřela sestra. Lizbeth. Byla pro mě úžasnou setrou, věrnou kamarádkou i matkou zároveň. Nedokážu se s tím smířit. Nedokážu.
A už na začátku vás chvi vyvést z omylu. Ne, nebude to lepší. Ne, časem se to nezahojí.
Jsou rány, které se zahojí. Zahojí se hned, nebo až po chvíli, ale zahojí se. Jsou rány, které se hojí dlouho, ale nakonec přeci jenom zmizí. Ale jsou i rány, které zůstanou na věky. A jedna taková mi hyzdí srdce, duši i svědomí. Je jedno, co dělám, prostě tam je, ať spím, jím, běhám, dívám se na film, koupu se, pracuji, nebo si krátím čas hraním karet s Larissou. A ta rána bolí, bolí neustále a není možné ji vyléčit. Dobře, bylo by možné, zmírnit tu bolest, ale já nevím jak. Nemám čím. Stejně by se nezahojila úplně, pořád by tam byla.
A čekat se mi nechce. Čekat, že se někdy možná objeví osoba, která mi možná trochu pomůže. Ne, s tím se prostě nedá žít.
Připadám si jako ve snu. Ve zlé noční můře. Všechno kolem mě je barevné, zelená tráva, modré nebe, růžové růže, žluté tulipány, hnědé kmeny stromů, červené střechy a bílá oblaka. A já stojím v tom barevném světě a nechápu. Nechápu proč je všechno kolem mě veselé, proč slyším smích, když chci brečet, nebo se rozječet na celé kolo. A potom se přede mnou objeví ona. Lizbeth. Je celá v bílém, ve svatebních šatech, se závojem, vlečkou a perlami na krku.
Do očí mi vhrknou slzy, natáhnu ruku. Ona zavrtí hlavou, nemám se jí dotýkat. Rozbrečím se a sestra něco vytáhne, něco, co měla schované za zády. Nechápavě se podívám, co to je. Štětec. Štetec namočený do černé barvy. Tentokrát natáhne ona ruku ke mně, i se štětcem. Neusmívá se. Zděsím se, ale nemůžu se hnout, musím prostě jen stát a vnímat vlhlké tahy štetce na mojí pokožce. A tak skončím celá černá. Svět kolem mě může být barevný jak chce, ale já jsem černá a barvou mám přetřené i oči, takže už nevidím nic jiného. Jenom černotu.
Tak si přesně připadám. A vím, že je to pravdivé. Svět kolem mě, kolem tebe, co to čteš, i kolem všech ostatních není barevný. Je černý, čistě černý, jako černá díra. Protože jakou by mohl mít jinou barvu, když v něm denně umírají lidé na hlad, nebo jsou zavražděni nějakým šílencem, na svojí vlastní svatbě. Tak jako ona, Lizbeth.
Teď když to píšu, moje oči jsou suché. Ne jako oči mrtvoly, ale myslím to tím smyslem, že nebrečím. Už mi asi došly slzy, ani jsem nevěřila, že je to možné. Ale s poslední slzou jsem vyplakala i poslední emoce. Ano, vím, že na začátku dopisu zmiňuji, že budu psát o mojich pocitech, citech a emocích, ale s postupem psaní, jsem se začala cítit nějak otupělě. Cítím už jenom chlad a vlhké cestičky na tvářích, které ješte nezaschly.
Proč tohle vlastně píšu? Protože se chci rozloučit se světem a ujasnit některé detaily před tím, než můj důvěrný nůž a horká voda nadobro ukončí můj život.
A než se tak stane, chtěla bych vás upozornit ještě na jednu věc. Nenáviděla jsem, když jste mi říkali "Lizbeth by to tak chtěla/nechtěla." Jak jste to mohli vědět? Viděli jste jí do hlavy? Vidíte jí teď do hlavy? Vždyť je mrtvá, proboha! Jak můžete vědět, co by chtěla nebo případně udělala? Nevíte nic! Možná by chtěla abych byla smutná, možná by chtěla abych se trápila její smrtí, možná by chtěla vše, o čem tvrdíte, že by to nechtěla. A možná by nechtěla, abych její smrt hodila za hlavu.
Víte, je to opravdu těžké, žít s myšlenkou, že moje sestra je mrtvá. Asi milionkrát jsem se ptala, proč ona? Proč? Proč ne někdo jiný? Jenže, z tohohle není východiska. Kdyby umřela sestra někoho jiného, nebyl by smutný právě ten někdo jiný?
Byl. A navíc, už jsem nesnesla ty řeči, jak už jsem zmiňovala "To bude dobré," a "Lizbeth by tě nerada viděla takhle smutnou."
Ne, prostě to nešlo. Čekala jsem marně na znamení, že můj život má ještě smysl. Ale nedostavilo se, dny byly pořád stejně černé a pochmurné. Černé jako tenhle byt, černé jako moje duše a černé jako nekonečný smutek.
A černá bývala moje nejméně oblíbená barva. Milovala jsem bílou. Jaká ironie, když Lizbeth naposledy vydechla právě v bílých šatech.
Takže, asi už víte, co se stalo. Proč jte mě našli mrtvou ve vaně. "Byla to sebevražda," jak jistě budou šeptat sousedky mezi sebou, však to znáte, jim nic neunikne. Vím, že mě mnozí z vás budou brát za slabocha, protože jsem se zabila. Možná i za blázna nebo psychopata. Ale psychopat byl vrah Lizbeth, ne já! Ale za slabocha mě považovat budete, jsem si tím jistá. Ale zkuste si tu bolest zvládat sami. Ale, ale, ale... to byl můj život, samé ale. Jinak, nepopírám, jsem slabá. Ale kdo není?
Sbohem.
Cameron
P.S. Moje věci ať si prosím nechá všechny Larissa, stejně jich moc není a rodiče by o ně nestály, když jsem ve třech letech skončila v dětském domově. A kdo tam byl tehdy se mnou? Lizbeth.

Cameron dočetla, přeložila dopis na čtvrtiny a dala ho do obálky. Zalepila ji a položila na umyvadlo. V zrcadle zahlédla svoji tvář. Její pleť byla bledá a ostře kontrastovala s červenou rtěnkou a černými linkami. Šaty měla taky černé, byly to ty, které měla na pohřbu sestry.
Na chvíli zavřela oči a zhluboka se nadechla. Potom vlezla do horké vody a lehla si. Slíbila si, že nebude brečet, ale nepovedlo se jí to. V zrcadle se pořád viděla a tak zjistila, že slzy spolu s řasenkou jí na tvářích vytvořily ohavné černé šmouhy.
Naštvaně popadla keramickou misku na mýdlo, která ležela na kraji vany a mrskla s ní po zrcadle. Tam, kde se mýdelnička setkala se sklem, še začal objevovat vzor připomínající pavučinu.
Cameron odvrátila pohled od rozbitého zrcadla. Sedm let smůly, hmm, pomyslela si. Alespoň se tomu vyhnu.
Natáhla se pro nůž.

Cameron Jenkinsová zemřela dříve, než se dočkala svojeho znamení, že její život má ještě smysl. Její znamení zatím odpočívalo v bříšku Larissy Wardové.
Ehm, takže, napsala jsem druhý článek na Téma Týdne Černá. Později mi došlo, že bylo i TT Sebevražda, a že tam by se to hodilo více. Ale to jsem tenhle blog ještě neměla.
!!!Jo a ještě upozornění!!!: NEBERTE TENHLE ČLÁNEK JAKO NĚJAKÝ NÁVOD K SEBEVRAŽDĚ, NEBO POBÍZENÍ, PROTOŽE TO ROZHODNĚ NENÍ. KDO SI TO ČETL, TAK ASI POZNAL, ŽE MÁ I PONAUČENÍ, ŽE NĚKDY JE LEPŠÍ POČKAT A SEBEVRAŽDA NENÍ TA NEJLEPŠÍ MOŽNOST.
Zdroj oddělovače: Od AFFS http://pagess.blog.cz.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Klikni

Klik

Komentáře

1 Drage, TeruxD Drage, TeruxD | Web | 19. srpna 2012 v 19:50 | Reagovat

Od tohohle jsem se nedokázala odtrhnout a natolik jsem do toho byla vžitá, že se mi málem úlekem zastavilo srdce, když sestra otevřela dveře. :D
Moc hezky píšeš, nebylo by na škodu kdyby jsi začala psát nějaké příběhy.. :D
Jinak hezký blog :)

2 Thalia Contostavlos Thalia Contostavlos | Web | 19. srpna 2012 v 19:50 | Reagovat

Souhlasím, že sebevražda by měla být opravdu až tou poslední možností. Nesouhlasím s lidmi, co se poddají a odmítají se zvednout ze dna. Přitom ze dna vede jenom jedna cesta, kam jinam můžete jít, když jste úplně dole, než nahoru?

3 Anny Anny | Web | 20. srpna 2012 v 11:11 | Reagovat

Pěkně dlouhá povídka. Ale moc krásná :)

4 janewle92 janewle92 | E-mail | Web | 20. srpna 2012 v 15:15 | Reagovat

Ahojda,

vyhlásila jsem soutěž o nejlepší návrh vzhledu blogu. Pokud máš zájem, tak se přihlaš do soutěže.
Hraje se o náušnice, barvu si budeš moct vybrat =o)

Pozor, přihlásit se můžeš pouze do 21.8.2012 23:59.

Více najdeš zde: http://janewle92.blog.cz/1208/soutez-o-nej-vzhled

Přeji hezký den =o)

5 anetaa:* anetaa:* | Web | 20. srpna 2012 v 21:55 | Reagovat

To je nádherné. Ty máš opravdu talent na psaní povídek. Jen tak dál :)

Takže nejprve jsem si přečetla komentáře a   pak jsem si začala číst tu povídku :) Opravdu je to moc krásné. Asi si ještě půjdu přečíst ten Měsíc :)

6 Natally Natally | Web | 21. srpna 2012 v 12:19 | Reagovat

[4]: Sem reklamy nepatří!

7 blogctvrteholky blogctvrteholky | 29. října 2012 v 19:12 | Reagovat

překráásné :D fakt uzasne. jsi opravdu dobra. jen tak dal... :D

8 Natally Natally | Web | 31. října 2012 v 18:30 | Reagovat

Diky moc všem za názory :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama