Něco je špatně... (TT)

27. října 2012 v 15:30 | Natally |  Téma týdne
Nejdřív se všechno zdálo být normální. Byla normální středa, jako vždy jsem šla po škole na basketbal, do cukrárny na zákusek s Míšou a potom domů. Udělala jsem si úkoly, jako vždy. Jako vždy jsem šla na cvilku ven s holkama a když jsem se vrátila, sedla jsem k počítači a chvilku chatovala s kýmkoliv, kdy byl online.
Potom byla večeře. Dnes ji dělala sestra, protože mamce nebylo dobře a šla si lehnout už v sedm. Nebrala jsem to nijak vážně, protože po nabytém dnu jsem měla pořádný hlad, a tak mě víc zajímaly špagety, než lidi kolem mě. Po večeři jsme se společně se Katkou, což je moje sestra, dívaly společně na televizi a když už mě to přestalo bavit, šla jsem se osprchovat, vyčistit si zuby a spát. Nic nenasvědčovalo tomu, že se to stane.

Když jsem otevřela oči, vše kolem mě bylo povědomé, proto mě nenapadlo, že by to mohlo být ono. Zdál se mi sen o počítači, o našem bílém počítači, takže jsem si myslela, že to byl normální sen. Ale když jsem se portáhla, narazila jsem rukou do budíku na nočním stolku. Jenomže já nikdy nepoužívala budík! Začala jsem si všímat detailů. Skříň v rohu pokoje byla větší než moje skříň. Dveře byly místo nalevo napravo a povlečení mělo jiný materiál. Usnula jsem snad v mámině posteli? Ale jak jsem se sem dostala? To jsem měla nějakou noční můru a ječela jsem, že mě mamka vzala k sobě? Ale to se stalo naposledy když jsem byla v první třídě! A navíc se mi zdálo jen o počítači.
V šeru jsem se posadila. Nějak mě bolela hlava. Ale ne... Když jsem se postavila, bylo mi to hned jasné. Bylo to ono. Převtělila jsem se. Prostě to tak bylo. Poprvé jsem to zažila, když mi bylo jedenáct. A potom se to prostě stávalo, nemohla jsem ovlivnit kdy, ani v koho těle se ocitnu. Večer mě většinou docela bolela hlava, když jsem usnula zdál se mi sen, který mi tak trochu naznačoval, co mám udělat a potom jsem se probudila jako někdo jiný. Musela jsem udělat nějakou věc, někdy mi ji sen vyložil přesně, jindy jsem měla jenom mlhavý pocit kam jít, co říct, jak se chovat. A když jsem tu věc udělala, s bolestí hlavy jsem zase spěchala hezky zpátky tam, kde jsem se vzbudila, usnula jsem a ráno jsem to zase byla .
Nevěděla jsem přesně, proč a jak se to děje, ale měla jsem docela slušnou představu. Někdo ovlivňoval osud, pomocí mě, a používal k tomu dost divné metody. Kdo a proč? Tak to bych taky ráda věděla.
Ale teď bylo něco špatně. Nebo alespoň jinak, než doposud.
A to ve více věcech. Před spaním mi nic nebylo. Hlava bolela mamku. Možná to bylo tím, že jsem se převtělila do ní. Nevěděla jsem, že i ty , ve kterých se ocitne moje mysl - nebo duše, něco před tím bolí. Asi to tak bylo, ale bylo možné, že to byla zase nějaká výjimka. A nikdy jsem se nepřevtělila do někoho, koho osobně dobře znám. Jednou jsem byla v těle jedné holky, která kdysi chodila na naši školu, ale o mně ona neměla určitě ani potuchy. Tak proč jsem teď byla tady u nás doma, v těle mamky?
Převtělení byl vždy nezapomenutelný zážitek. Ocitnout se v cizím těle nebylo vůbec příjemné, obvzlášť když to bylo tělo nějkoho hodně starého a tlustého, ještě třeba když měl nějaké zdravotní potíže. Ale už jsem si zvykla. Mnohem radši jsem byla v tělech mladých lidí co měli dobrou kondici, lépe se mi potom zvykalo, jak se pohybovat, protože sama jsem byla docela sportovní typ.
Mamka byla na svůj věk taky docela v kondici, uvědomila jsem si když jsem pomalu přešla ke dveřím. Měla jsem štěstí, že jsem byla právě v jejím těle, protože měla strašně dobrý sluch a sebemenší šustnutí ji vzbudilo. Kdybych náhodou byla v Katce, její sloní kroky by mamku určitě vzbudily a to by nebylo nejlepší.
Otevřela jsem dveře ložnice. Pomalu jsem přešla chodbou do obývacího pokoje. Co teď? Rozhlédla jsem se a uviděla počítač. Vážně tam mám jít? Tak jsem šla. Sedla jsem si k počítačovému stolku a spustila počítač.
Zapnula jsem internetový prohlížeč, takový, co používala mamka, ne .
Klikla jsem do okýnka pro vyhledávání. Co mám napsat? Začal si mi třepat ruka. Jé, mamka má moc pěkně nalakované nehty! uvědomila jsem si. Ale sakra, já se vůbec nesoustředím! Co mám napsat? Co mám napsat? Co mám proboha napsat?
Zavřela jsem oči a prsty zlehka položila na klávesnici. Prosím, ať si kdo jsi pomoz mi, sama na to nedojdu a ty očividně něco potřebuješ vyhledat, tak mi pomoz, řekla jsem v duchu směrem k tomu, kdo mě převtělil, Musela za tím někdo být.
Mamčin prst zmáčkl sám od sebe nějaké písmenko. Potom další a další a ještě několik, až se zapojilo více prstů. Nevěděla jsem co píšou, oči jsem měla zavřené, až do té doby, než jsem ucítila kliknutí na ENTER.
Potom sem se podívala. Cože? Klikla jsem na první stránku. Internetové bankovnictví? Proč?
Ale bylo to tak. Najela jsem do přihlašovacích okýnek. Vždyť neznám heslo ani jméno! Ale zkusila jsem to zase tak, jako když jsem vyhledávala. Přihlášení se podařilo.
Celá jsem se rozklepala. Přesněji celé mamčino tělo. Tady nemám co pohledávat! To není správné! Něco je špatně...
Ale bolest hlavy mě zase zasáhla. Musela jsem kliknout sem a sem. Semhle napsat tohle, tamhle tamto, a tam ještě pár věcí a ptovrdit to a PANEBOŽE!!! Co jsem to udělala?
Zavřala jsem oči, ale jen mi to přivedlo další bolest. Právě jsem někomu na účet odeslala hromadu, hromadu peněz. Našich peněz!
Ou ne, to ne... Musela jsem vstát, a vydat se zpátky do ložnice. Hlava mi třeštila, což znamenalo, že si mám pospíšit. Ale ještě před tím jsem vešla do svého pokoje,kde jsem spala . Bylo strašně divné dívat se na sebe z pohledu někoho jiného. Vypadala jsem neklidně, jako by i ve skutečnosti něco bolelo.
Otočila jsem se a vyklopýtala z pokoje. Au, proč mě ta hlava bolí tolik? Zalezla jsem do ložnice, lehla si na postel a okamžitě usnula. (Více v celém článku)


Ráno jsem se probudila ve své posteli, ve svém těle. Byla to docela úleva, ale mírně mě bolela hlava. To bylo typické, takže s tím jsem si hlavu nelámala. Zato s tím, co se v noci stalo teda ano.
"Už je ti líp?" Zeptala jsem se mamky při snídani.
"Jo, chroup, chroup," řekla a zachroupala lupínkama v puse," Naštěctí fáve dfeska folno," dodala, ale moc jí nebylo rozumět, "takše fyby mi bylo jčtě cle, tak jšem dfoma."
"Ano, naprosto ti rozumíme," zasmála se Katka a lokla si mlíka.
Zbytek snídaně jsem už byla ticho.
Ve škole bylo jaky vždy, nuda a samé učení, ale zhoršila se mi bolest hlavy. To už nebylo obvyklé. Většinou po převtělení během dne vymyzela. Ale dnes ne. Proč bylo vše jiné? Proč bylo všechno špatně?
Poslední hodinu jsem se vůbec nemohla soustředit na učitelčino povídání o podnebí, protože bolest byla nesnesitelná.
Rozhodla jsem se vynechat dnes obědy a jít domů. Míša byla moc hodná a doprovodila mě domů a navíc mi pomohla s taškou. Starostlivě se se mnou rozloučila až u nás na chodbě a potom konečně spěchala na obědy.
"Mamí," zavolala jsem, "nešla jsem na obědy, stašně mě bolí hlava!"
Mamka se objevila u mě a šáhla mi na čelo. "No, je teplejší. Asi budeš mít migrénu, já ji taky včera měla. To máme z tý televize. Musíš chdit dřív spát, punťo," oslovila mě mojí přezdívkou z dětství. Steží jsem ji vnímala. Vysoukala jsem se ze svetru, zkopla boty a šla do koupelny, umít si ruce. Mokrou rukou jsem si třela spánky. "Něco je špatně, špatně, špatně..."mumlala jsem.
"Cože? Je ti špatně?" Ozvala se mamka a podepřela mě, "Pojď do postele, donesu ti nějakej obklad a něco k pití, musíš hodně pít." A vedla mě do pokoje. Sundala jsem si i džíny a zelezla pod peřinu.
"Počkej tady chvilinku, hned ti donesu to pití a něco do čeho by ses mohla vyzvracet," poslední slovo řekla potichu a divně přitom natahovala ústa.
"Hm," zabručela jsem, otočila se na bok a zavřela oči.

Ve snu byla budova, veliká a bílá. Byla to banka. Vešla jsem dovnitř, u nějakého přístroje něco navolila, vyjel papírek s číslem. 314. Chvilinku jsem počkala a potom došla k přepážce, nad kterou blikalo moje číslo. "Dobrý den, chtěl bych vybrat peníze."

Vzbudila mě divná melodie linoucí se z telefonu položeného na malém stolečku vedle pohovky, na které jsem ležela. Byla jsem zakrytá starou dekou. A byla jsem zase někdo cizí. Pomalu jsem si stoupla. Tentokrát jsem byla v těle nějakého chlápka. No super. Místnost, ve které jsem se ocitla, byla neuklizená, a byl to nejspíš obývák s kuchyní. Všude se válelo oblečení, na stolcích nedojezené misky s jídlem, nebo prostě jen jídlo na obalech.
Byla jsem alespoň ráda, že jsem oblečená. Něco mi říkalo že mám jít ke dveřím nalevo. Otevřela jsem je a ocitla se na chdobičce. Oblékla jsem si černou koženou budnu, popadla batoh položený la vici s botníkem a přehodila si ho přes jedno rameno. Vyšla jsem ven, zamkla dveře klíčemi v kapse kalhot a vydala se k výtahu. Zjevně jsem byla v nějaké bytovce. Sjela jsem do přízemí, opustila bytovku a šla doprava po ulici. Mobil jsem nechala v tom bytě, už nezvonil a to zvonění bylo stejně jen budík.
Chodila jsem městem. Zdálo se mi, jako bych tam už někdy byla. To bylo asi tím, že ten muž, do jehož těla jsem se dostala, to tady znal. Po nějaké době jsem spatřila povědomou budovu. Byla veliká a bílá. Byla to banka. Vešla jsem dovnitř, u nějakého přístroje něco navolila, vyjel papírek s číslem. 314. Chvilinku jsem počkala a potom došla k přepážce, nad kterou blikalo moje číslo.
Tohle vše se stalo i v mém snu. Takže jsem věděla, co mám udělat. Musela jsem, i když mi srdce bušilo jako o závod. "Dobrý den, chtěl bych vybrat peníze."

I s penězi jsem se vrátila do bytu. Byla jsem celá rozklapaná a to bylo co říct, vždyť pro okolí jsem byla drsně vypadající chlápek, se kterým by se nikdo nechtěl zaplést. Ale ve skutečnosti jsem byla jenom čtrnácti-letá holka, která se převtělovala do cizích lidí a musela dělat věci, které ji děsily. Šla jsem přes obývák ke dveřím za pohovkou a vešla do čísi ložnice. Bylo v ní ještě víc oblečení než v předchozím pokoji. Instinkt mi říkal, že mám přejít k posteli, otevřít ji a...
Ne! Co zase má být tohle? V úložném prostoru ležely zbraně. Pistol, nože, kudly...
Chtěla jsem vycouvat, lehnout na pohovku, snažit se usnout a vzbudit se jako . Ale bolset hlavy mě silně zasáhla a nedovolila mi dělat věci po svém.
Musíš poslouchat, nesnaž se změnit osud, jak se chce tobě! zaznělo mi v hlavě. Byl to cizí hlas. Zbláznila jsem se snad? Ale bylo to natolik děsivé, že jsem se rozhodla být hodná holka. Haha, jaká ironie. Hodná holka, zlobivý chlap, není rozdíl, že?
Klekla jsem si na koberec a vytáhla z pod postele pistol a kudlu. Potom jsme postel zase zavřela a šla na chodbu. Kudlu s krytkou jsem si zastrčila do kapsy kalhot a pistol do bundy. Batoh jsem si tentokrát dala na obě ramena a zase odešla z bytu, po tom co jsem ho zamkla. Zase jsem sjela do přízmeí, ale něco mi nakazovalo jít zadním vchodem. Šla jsem štěrkovou cestičkou kamsi doleva, přes nějakou silnici a došla jsem ke garážím. Vše jsem dělala podle instinktu, odemkla jsem jednu modrou garáž a zarazila se. Motorka? Já mám jezdit na motorce? Dostala jsem strach, znovu, a znovu mě bolest donutila udělat co jsem měla. Nasadila jsem si helmu, položenou na motorce a a motorku jsem dotáhla před garáž, kterou jsem zavřela. Nasedla jsem a rozjela se. Bylo to strašně divné. Věděla jsem jak mám jezdit, kdy co udělat, jak brzdit, přidat plyn, jakou jet rychlostí! Zřejmě jsem čerpala z vědomostí toho chlápka.
Dojela jsem na konec města a zastavila zase u jiných garáží, ne plechových, ale zděných. Přešla jsem k poslední a zaklepala na vrata. Nic se nedělo. Zkusila jsem to znovu. Pořád nic. "Haló! To jsem já, Petr," zakřičela jsem. Petr? Převtělila jsem se do jakéhosi Petra?
Uslyšela jsem kroky, a po chvilince se vrata otevřely. Uvnitř stál jeden chlápek, celý v černém a vedle něj další dva, také černí, plus jeden, který otevíral.
"Petře! Jak rád tě vidím! Nebo přesněji, jak rád vidím své peníze. Máš je, že ano?" Řekl ten uprostřed a hrozivě se usmál.
Bez zaváhání jsem odpověděla: "Mám. Na mě je spoleh, to víš."
Muž se začal smát jako šílenec a ostatní se po něm opakovali.
"Kdyby na tebe byl spoleh, měl bych ty peníze už dávno," konstatoval. "Jak jsi k nim vlastně přišel?"
"To je soukromá záležitost." V duchu jsem znejistěla. Odkud jsou ty peníze? Bože, ne, to ne, to ne, ne, ne, ne...
"Pojď blíž, neboj se," zavolal mě.
"Nebojím se," prohlásila jsem pevně. Ale ve skutečnosti jsem měla obrovský strach. Všichni muži měli pistole. Já sice taky, ale byla jsem sama a k tomu jsem s ní ani neuměla zacházet. O kousek jsem popošla, až jsem byla v garáži. Pohlédla jsem za sebe na motorku. Čtvrtý muž rychle zavřel vrata. V garáži svítila plynová lampa.
"Snad nechceš utéct! Tak a teď dej Stevovi peníze."
Steve byl jeden z mužů, postoupil dopředu a natáhl ruku, ale tak, aby svému kápovi nezakryl výhled.
Pomalu jsem si sundala batoh a rozepla ho. Ten nejhlavnější luskl a tak zavírač vrat přiskočil ke mně jednou rukou mi sevřel krk.
"Když mi dáš peníze, nechám tě jít," řekl kápo. Vytáhla jsem z batohu igelitovou tašku s penězi. Chtěla jsme jim ji dát. Ale najednou jsem nemohla. Mohli mě svírat pod krkem, bolest hlavy mi mohla zastírat mysl, ale já jsem ty peníze dát nemohla. Došlo mi, že to byly peníze z našeho účtu! Jak jsem je mohla jen tak vydat nějakým bláznům? Nenáviděla jsem muže, v jehož těle jsem se ocitla. Jeho dluh nás přivedl na mizinu! Nenáviděla jsem toho, kdo způsoboval mé převtělování a taky sebe. Kdybych včera ty peníze neposlala, nic by se nemuselo stát!
"Ne!" zařvala jsem a snažila se vylovit pistoli z kapsy.
"Ne?" zeptal se kápo a vypadal trošku překvapeně. "Tak tedy ne." Sám na mě namířil pistoli, spolu s ostatními a vystřelil. V uších mi zněl neuvěřitelný dívčí jekot, jako z jiného světa, v hlavě pulzovala bolest a v hrudi přistála kulka. Vše se zamlžilo, zavířilo, zešedlo, zčernalo a najednou jsem uviděla světlo. Nebylo to jasné bílé světlo, ale nažloutlá zář mojí noční lampičky. Byla jsem u sebe v pokoji, na mé posteli. Žaluzie byly zatažené a svítila jenom ta lampička. Mamka vylekaně přiběhla do mého pokoje.
"Co se děje, budeš zvracet?" chtěla vědět ale potom vyjekla. Sama jsem ječela jako pominutá, vyděla jsem špatně přes slzy a bolest mě celou zmítala. Mamka padla na kolena vedlke mé postele a roztřeseně mi šíhla na hruď.
"Ta krev!" Rozbrečela se. Chtěla jsem ji utěšit, ale nemohla jsem mluvit. Silně jsem se roztřásla. Bylo mi strašné horko a najednou děsivá zima.
Umírám?
Jak to? Vždyť střelili Petra, ne mě! Proč?
"Pro-oč?" sklouzlo mi ze rtu šeptavě a třaslavě.
Neposlechla jsi, snažila ses změnit osud, jak se chctělo tobě!
To mi připomělo něco, co jsem už slyšela. Ale nemohla jsem nad tím přemýšlet.

Ztratila jsme se ve tmě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 knihofil18 knihofil18 | Web | 27. října 2012 v 16:11 | Reagovat

Páni, neviem, čo ti na to povedať. Mám z toho zmiešané pocity. Najprv som nechápala, o čo ide, ale teraz! Dokonalá jednorázovka a na TT to sedí super... Vedela by som si to predstaviť ako dobrý námet na kapitolovku. :) Už sa teším na ďalšiu tvoju poviedku.

2 IvanQa-Ejessica IvanQa-Ejessica | Web | 27. října 2012 v 17:09 | Reagovat

Páni.. tak to mělo sílu... skvělá povídka :)

3 Esme(cleverky) Esme(cleverky) | Web | 27. října 2012 v 17:43 | Reagovat

Hlásni pro mě v SONB prosím:)ráda oplatím :)
http://bellababycrazy.blog.cz/1210/1-kolo-sonb

4 ŇuŇů ŇuŇů | Web | 27. října 2012 v 19:29 | Reagovat

Wow.. dlouhé, ale skvělé:)

5 Eli Eli | E-mail | Web | 27. října 2012 v 20:01 | Reagovat

bomba! Než jsi to napsala tak to muselo trvat pěkně dlouho :-D  :-D

6 Bella (Mare) Bella (Mare) | Web | 28. října 2012 v 9:09 | Reagovat

zajímavé

7 Verča Verča | Web | 28. října 2012 v 20:22 | Reagovat

Skvělé velmi povedené.Ale fakticky moc dlouhé.

8 blogctvrteholky blogctvrteholky | 29. října 2012 v 19:04 | Reagovat

uzasny, fakt super :D mohla bys treba dopsat co se stalo predtím :D ale mas to opravdu dobry, jako doopravdicka spisovatelka :P :D

9 hurvaiz hurvaiz | 30. října 2012 v 9:05 | Reagovat

i když sem ti dala vědět .. tak si stejně nepřišla :)

10 Natally Natally | Web | 31. října 2012 v 18:25 | Reagovat

Díky moc všem, a jo, trvalo to pěkně dlouho, možná i přes 2 hodiny a půl ! :-!  :-D

11 Bella (Mare) Bella (Mare) | Web | 31. října 2012 v 18:49 | Reagovat

Na té fotce je Kaley Cuoco

12 Lory Lory | Web | 19. května 2013 v 22:19 | Reagovat

No ty jo!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama