Propast 3. kapitola

15. února 2013 v 20:24 | Natally |  Moje literární pokusy
Po dlouhé době jsem se dokopala k napsání další kapitoly Propasti. Mám strach, že ji nikdo nebude číst, ale stejně jsem slíbila, že další díl napíšu a začíná mě to čím dál tím víc bavit. Dokonce jsem si vytvořila různá loga a banner a obrázky postav pro tuhle povídku. Vše najdete, když kliknete na logo propasti níže.
Ale i kdyby se nikomu nechtěla propast číst, dám ji sem a napíšu i další kapitoly. Možná se někdy najde někdo, kdo si ji přečtě :)
3. kapitolu najdete v celém článku :)



3. kapitola - Ráno
Gabriela

Budík mě vzbudil v pět hodin ráno. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Obzvlášť tak brzy. Byla přeci sobota!
Jenže v práci mě dnes potřebovali už od rána. Vůbec se mi to nehodilo, protože jsem potřebovala uhlídat Sáru, aby se nesešla s Patrikem. Nebo Markem. Nebo jak si teď vlastně ten mizera říká. Ale vyhazov z práce taky nebylo nejlepší řešení. Dnes jsem prostě musela do práce, ať se mi to líbilo, nebo ne. Nelíbilo, abych pravdu řekla.
Vyštrachala jsem se z postele a zarazila jsem se, když jsem popadla peřinu, abych ustlala. Bylo na ní zelené povlečení. Zelené. Proč zelená? Zeptala jsem se sama sebe. Nějak jsem si zelenou oblíbila, byla skoro všude. Na povlečení, na kobercích, na polštářcích na pohovce v obýváku, na stěně v ložnici, na oblečení v mé skříni. Proč zelená? Trhlo se mnou. Až teď jsme si uvědomila, co mi vlastně zelená připomíná. Oči. Jeho oči.
Proč mám všechno v zelené?
Radši jsem rychle dostlala postel a odešla do koupelny, abych na to nemyslela. Vlezla jsem do sprchy, osprchovala se a pak se zabalila do županu. Zeleného. Ach jo.
Přešla jsem k zrcadlu a začala se líčit. Dnes mě v práci potřebují hezkou. Dnes mě v práci potřebují! Zopakovala jsem si v duchu důrazně. Musím tam jít.
Oči jsem si namalovala modrou barvou, rty světlounce hnědou. Samozřejmě jsem použila i jiná líčidla, ale hlavně jsem se snažila nenanést na sebe ani trochu zelené. Všimla jsem si, že většina mých očních stínů je v odstínech zelené, a tak jsem si půjčila jedny Sářiny. No co, ona si taky půjčuje mé věci.
Když už jsem měla obličej nalíčený, šla jsem zpátky do ložnice a otevřela skříň. Po chvilce rozhodování jsem zvolila modrou blůzu, světlou riflovou sukni a dala si soupravu modrých náramků, náhrdelníku a náušnic. Podívala jsem se na sebe do velikého zrcadla na skříni a musela uznat, že na třiceti šestiletou ženu vypadám dobře.
Tu lehčí část jsem měla za sebou. Jenže ta těžší byla přede mnou. Jak to udělám se Sárou? Byla jsem si jistá, že až budu pryč (a ona ví, že dneska to bude poměrně dlouho), sejde se s Patrikem/Markem.
A potom mě to napadlo. Zavolám Ester. Ester je matka Sářiny nejlepší kamarádky Eleny.
Vytočila jsem její číslo. Bylo sice ještě dost brzo, ale Ester většinou už byla vzhůru a starala se o malého Silvestra, syna její nejstarší dcery Emílie. Emílie my občas připomínala mě, když jsem byla mladá. Taky otěhotněla už v devatenácti a žila u své matky. Ester stejně jako má matka byla v péči o malého vnoučka moc nápomocná, ale já jsem se v jednadvaceti odstěhovala a naučila se o dceru starat sama. Emílii bylo pořád ještě devatenáct a moc Silvestra nezvládala.
"Jé, ahoj Gábi," ozval se v telefonu Esteřin čilý hlas. Ester je strašně milá a ochotná osoba, ten typ, co by se pro ostatní doslova rozkrájel.
"Ahoj Ester," snažila jsem se, aby můj hlas zněl stejně mile, jako její, aby v něm nebyl slyšet můj strach o Sáru. "Jak se vede?"
"Dobře, samozřejmě. A tobě? Proč vlastně voláš takhle brzy?" Od jiného člověka by poslední otázka vyzněla zahořkle, ale já žádnou negativní emoci neslyšela.
"Dneska musím jít brzy do práce," odpověděla jsem, "ale, víš, ehm, můžu tě o něco poprosit?"
"Ano, co potřebuješ?" Tentokrát jí v hlase zaznělo vzrušení. Byla celá žhavá někomu pomoct.
"Víš, Sára je strašně smutná. Včera se prohrabovala starými věcmi na půdě a narazila na krabici, ve které byly fotky s naší kočičkou Lízou a její staré věci, pělíšek, hračky a tak. Sára si na ni vzpomněla a taky si vzpomněla na to, jak ji přejelo auto, a i když by to nepřiznala, strašně ji to sebralo a přes dveře jsem slyšela, jak u sebe v pokoji večer brečela. Teď ještě spí, ale myslím si, že bude pořád dost smutná. Jenže mě dnes potřebují v práci až do večera. Nemohla bys k nám kolem deváté hodiny," v devět Sára běžně ještě spí, mnohdy až do dvanácti vylehává v posteli, takže v devět by s největší pravděpodobností ještě za Patrikem jít neměla, " poslat Elenu? Víš, aby Sára na Lízinku nemyslela, aby přišla na jiné myšlenky? Oběd by Sára udělala, no, s největší pravděpodobností by to s jejími kuchařskými dovednostmi byly palačinky, nebo hranolky, a pak by se třeba mohly dívat na film, nebo být na počítači, nebo co to vlastně puberťáci pořád dělají, nebo by mohly jít do kina nebo- "
"Jo, jo, jo, chápu," přerušila proud mých - smyšlených - slov Ester, "samozřejmě, že ji tam pošlu." Její hlas zněl mile, ale starostlivě, protože měla strach o Sářin stav.
"Děkuji," hlesla jsem. A pak si na něco vzpomněla. "Ale Ester?"
"Ano?"
"Řekni prosím Eleně, ať se o Lízince prosím vůbec nezmiňuje. Já vím, je to trochu divné, ale… Sára by zase mohla být smutná, a to nechci. Ať třeba řekne, že, no, já nevím…Proč by mohla dojít?"
"Neboj, něco s Elenou vymyslíme," uklidňovala mě.
"Tak mockrát děkuji, Ester, moc jsi mi pomohla. A Ester?" ozvala jsem se ještě.
"Ano Gábi?"
"Nebude Elena ještě spát? Nechci, abys ji kvůli mně musela budit."
"Ne kvůli tobě, ale kvůli Sáře. A ne, spát nebude, stává kolem osmé." Z jejího hlasu byl znát úsměv.
"Tak děkuji, měj se pěkně. Dej za mě pusu Silvestrovi na bříško."
"Samozřejmě, že dám. A Gábi?" Tentokrát ona chtěla něco dodat.
"Ano Ester?"
"Užij si to v práci."
"Děkuji," řekla jsem a típla jí to.
Potom jsem si vzala kabelku, šla na chodbu, oblékla a obula se, vyšla ven a nasedla do mého - naštěstí ne zeleného - auta.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Klikni

Klik

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 15. února 2013 v 20:29 | Reagovat

Je to úžasná kapitolka, ale mě by se asi nelíbilo kdyby se o mě mamka takhle starala... :-)

2 Lia Lia | 15. února 2013 v 20:46 | Reagovat

Zájimavé moc mě to baví !

3 Dendyss Photography Dendyss Photography | Web | 16. února 2013 v 15:52 | Reagovat

Zajímavá kapitola :)) Těším se na další :)) ještě si přečtu ty první dvě :)

4 Ley Ley | Web | 16. února 2013 v 15:55 | Reagovat

zajímavé. :O Musím si jít přečíst ty první dva. Krásně píšeš. :)

5 Terr:*♥ Terr:*♥ | Web | 16. února 2013 v 16:01 | Reagovat

Zajímavý je to supr!:)

6 H. H. | Web | 16. února 2013 v 16:09 | Reagovat

Krásná kapitola :O škoda že jsem nečetla ty první dvě. No jdu ta napravit! :)

7 anonymkaobchudek anonymkaobchudek | Web | 16. února 2013 v 16:20 | Reagovat

Je to fajn ale ta máma.. :D

_________________________
I added cool smileys to this message... if you don't see them go to: http://s.exps.me

8 Arwen Arwen | E-mail | Web | 16. února 2013 v 16:26 | Reagovat

Nevím co říct úplně mě to rozhodilo :')

9 myred myred | Web | 16. února 2013 v 16:37 | Reagovat

Píšeš opravdu moc hezky. :)

10 Ana "Knihofil18" Syringa Ana "Knihofil18" Syringa | Web | 17. února 2013 v 12:36 | Reagovat

Tiež mám rada zelenú. :)
Keď som uvidela banner, pomyslela som si, že ide o niečo vážnejšie pre teba, tak som si všetky štyri kapitoly prečítala. A zatiaľ sa mi to páči. Ten ich vzťah si pekne popísala... :)
S mamou mám dobrý vzťah, takže sa mi poviedka páči. :) Určite budem čítať.
Och, a ten minibanner ide do dolného menu na môj blog. ;)

11 BaraCornellia BaraCornellia | Web | 20. února 2013 v 23:12 | Reagovat

Zelená je super :)
Píšeš hezky~ :) A na blog si dám tvoji ikonku ^^

12 Vicky Vicky | Web | 2. března 2013 v 21:46 | Reagovat

Asi bych pukla vzteky, kdyby se o mě máma takhle starala... Jasně, má k tomu důvod, ale takováhle opatření...:D No nevím, jestli bych být Ester Gábině tohle věřila, ale uvidím v další kapče ;-) Zatím moc pěkné dílko :-) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama