Propast 4. kapitola

17. února 2013 v 18:22 | Natally |  Moje literární pokusy
Mám tady další díl propasti, tentokrát o něco dělší (HLAS PRAVDY: "Co to plácáš, Natally? Vždyť je to tak dlouhé, že to zaplnilo necelých pět stránek ve wordu." HLAS NATALLY: "Ale no tak, jsou i delší. Word prostě dělá velké mezery mezi řádky.").
Snad se to někomu bude chtít číst :D
Další kapitoly (HLAS REKLAMY: "A například i obrázky postav! Kdo by je nechtěl vidět? nebo třeba banner, abyste Propast mohly propagovat!) najdete kliknutím na logo Propasti níže...



4. kapitola - Vězeň

Sára

CRRR, uslyšela jsem a trhla sebou. Kdo mě to, k čertu, budí?
Přetočila jsem se na bok, ale ležela dál.
CRRRR, CRRRRR, CRRRR.
Ach jo, pomyslela jsem si, a shodila ze sebe peřinu. Konečně jsem se posadila, obula si papuče, protáhla se a došla si ke skříni pro župan.
Zamířila jsem z pokoje.
CR, CR, CR, CR, CRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR, CRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR, CRRRR, CR, CR, ozvalo se zase.
"Už jdu!" zavolala jsem a rychlým krokem došla až na chodbu a otevřela dveře.
"Ahoj Sáruš!" zvolala Elena, která stála ve své kožené růžové bundě ve dveřích a zvedla do vzduchu igelitku. Zamávala s ní. "Uděláme si bestfriendsforrevrovský den, jen pro nás dvě!"
"Cože? Víš, kolik je hodin? A to´s přišla pěšky?" zeptala jsem se rozespale.
"Odpovědi na tvé otázky jsou: Uděláme si bestfriendsforrevrovský den, jen pro nás dvě, čtvrt na deset a ne, nejsem tady pěšky," ukázala za sebe na kolo připoutané k tenkému stromu vedle chodníku.
"Aha. No, tak pojď dál," kývla jsem na ni.
"Super!" rozzářila se ještě víc a vešla za mnou na chodbu. Když si sundala bundu a mikinu, sama si vzala papuče. Růžové, jak jinak, pomyslela jsem si, když jsem si ji prohlédla. Měla tmavě růžové tričko na ramínkách a kolem krku světle růžový šátek. Náušnice ve tvaru srdce i mašle v jejích vlasech byly také růžové.
"Nezapomněla´s na něco?" otázala jsem se jí a ukázala na její modré džíny, když jsme šli společně do obýváku.
"Co? Aha!", uvědomila si, na co narážím, "Ne, nezapomněla. Ty krásný růžový džíny, co jsem si koupila posledně - pamatuješ, když jsme pak šli na to odporný kafe bez šlehačky - mám v pračce, a ty světlý jsou zkrátka moc světlý. Venku je bláto a já si je nechtěla ohodit." Pak si mě prohlédla, jak unaveně sedím na pohovce. "Ale alespoň nějak vypadám. Podívej se na sebe, zlato, to není ten správný ohoz na náš bestfriendsforrevrovský den. Nebo ho chceš vážně strávit v županu?"
Povzdechla jsem si. "Ne. Dobře, jdu se převlíct, ale kafe si budeš muset udělat sama."
"Ty jsi strašná. Tak dobře, jdi už," naoko se zamračila, ale pak se zase zářivě usmála. No jo, pomyslela jsem si, Elena už je prostě taková. Trochu střelená, ale úžasná kamarádka.
Jenže teď se mi zrovna nehodilo, jak skvělá kmoška je. Strašně jsem toužila jít za Markem. Vlastně ne, nutně jsem to potřebovala! Jedině jeho pevné sevření mě uklidní, ujistí, že všechno bude v pořádku. Ne Elena se svým bestfriendsforrevrovským dnem.
Ale přesto jsem na sebe nasoukala šedé legíny a delší modré tričko. Tak jako Elena měla ráda růžovou, a máma zelenou, tak jsem měla ráda modrou. I když v poslední době se mi zelená líbila čím dál, tím víc. Připomínala mi Marka. Při vzpomínce na něj jsem se musela pousmát. Nějak strávím kus toho Elenina směšného dnu, ale pak se za ním musím dostat, rozhodla jsem se. Prostě musím.
Vrátila jsem se zpátky, po našich vrzavých schodech dolů, za Elenou.
"Čím začneme? Já bych navrhovala manikůrou. A pustíme si k tomu nějakou hudbu. Co na to říkáš? Cédka máš pořád nahoře?" spustila Elena a nepustila mě vůbec ke slovu.
"Hmm," přikývla jsem a šla do kuchyně rozdělat brambůrky, zatímco ona běžela do mého pokoje pro CDéčka.
Postavila jsem misku brambůrků na stolek před pohovkou, a zase si sedla.
"Pustíme si tohle, jo?" zavolala na mě Elena, která už se vrátila.
"Fajn," souhlasila jsem, a ani se nekoukla, jakou hudbu vybrala.
Elena spokojeně přešla k rádiu a strčila do něj CD. Pak se na mě s úsměvem podívala a zarazila se.
"Sáro! Co to, proboha, děláš? Brambůrky? Budeš mít mastné ruce!"
Strnula jsem v pohybu, brambůrku v ruce, pusu otevřenou.
"No co, tak si je umyju, ne?" pokrčila jsem rameny a strčila si brambůrku do pusy.
"Fuj!" zašklebila se Elena, pak se ale usmála a vrhla se na brambůrky.
"Hele, jsou moje! Nemáš na ně právo, chudáčky jsi je pomlouvala," rozesmála jsem se a pak jsme společně spořádaly celou misku. Nakonec, když byla prázdná do posledního zrnka soli, jsme si umyly ruce a Elena rozhodla, že mi nalakuje nehty. Měla sebou vytištěné různé návody, jak udělat vzory, na papíře.
A tak jsme měly bestfriendforrevrovský den.

"Hele, El, už je dvanáct. Neměla by ses jít naobědvat?" začala jsem po nějaké době. Lakování nehtů, dělání účesů, malování obličeje, sledování televize a pojídání křupek mě už začínalo strašně nudit. Potřebovala jsem Marka a to nutně!
"Cože? Dvanáct? Od kdy ty jíš takhle brzy? Vždyť běžně ve dvanáct vstáváš!" zamumlala Elena s plnou pusou a přepnula na jinou televizní stanici.
"Já ne, ale ty stáváš brzy, že? A pak mě taky brzy budíš!" Nechtěla jsem, aby to vyznělo tak obviňujíce, ale stalo se.
"Snad se nezlobíš," podivila se Elena, "alespoň jsi dnes něco zažila a neprospala - jako obvykle, že? - celý den."
"Hmm," zabručela jsem. "ale já už začínám mít hlad, dneska jsem přeci skoro vůbec nespala."
"Jak to myslíš, skoro vůbec? Já tak vstávám běžně, a ty přeci do školy vstáváš taky ještě mnohem dřív! A když už říkáš, že máš hlad, dostala jsem skvělý nápad!" Oči jí zazářily.
"Skvělý nápad?" zeptala jsem se pochybovačně a vyděšeně. To vůbec neznělo dobře.
"Samozřejmě, já mám jenom samé skvělé nápady. Půjdeme do kina! A před tím se najíme v té čínské restauraci, co je poblíž. To koukáš, jak jsem to skvěle vymyslela, co? Já mám prostě skvělé nápady!"
Zděsila jsem se. To nemůžu dopustit! Musím odsud nějak Elenu vyhnat. Začínala jsem si připadat jako vězeň - ve vězení nějakého šílence.
"Zklidni se, šílenče," zarazila jsem ji, "myslím, že to není dobrý nápad. Vždyť ani nevíš, co dávají. A v čínské restauraci se pořádně nenajíme, samé nezdravé věci," snažila jsem se vypadat znechuceně.
"Co to říkáš? To se radši budeš cpát brambůrkami? Zarezervuju nám lístky na něco, co se bude oběma líbit." A jako by mě vůbec neposlouchala, přešla k počítači, zapnula ho a načetla stránky od kina. Po chvilce nadšeně hvízdla. "Podívej se na tohle! To vypadá fakt zajímavě, co na to říkáš?"
Pomalu jsem k ní přešla. "Hmm. Ale já vážně nechci jít do kina. Jdi sama."
"Ale houbelec. Takže to zarezervuju, ano?"
Smutně jsem se na ni dívala. Budu s ní na ten film muset jít, nebo mi nedá pokoj. Ale pak už mi musí dát pokoj.
"Tak dobře," svolila jsem nakonec, "ale mám u tebe laskavost."
"Nepotřebuješ na záchod?" zeptala se mě Elena, když jsme stály před sálem číslo 3, kde se měl za chvíli promítat film, který Elena vybrala.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Ale já ano. Počkáš tady na mě?"
"Tak jo," odpověděla jsem a dál sklesle hleděla na plakát, který byl reklamou na nějakou romantickou komedii. Bylo mi smutno při pohledu na pár, vyfocený na něm. Kéž by tady byl Marek. Kéž bych tady byla s ním.
V tom mi někdo položil ruku na rameno, až jsem sebou trhla. "Nazdárek krásko, co tady děláš?" ozval se hlas, který bych poznala kdekoliv a kdykoliv.
"Marku!" vykřikla jsem a vrhla se mu kolem krku. "Co tady děláš?"
"Neptal jsem se snad na to samé já tebe?" usmál se. Trochu jsem se odtáhla, abych si ho mohla prohlédnout. Jako vždycky, v černých džínsech a šedé bundě vypadal senzačně. Zadívala jsem se mu do jeho zelených očí, až se mi zatočila hlava. Zvedl ruku, pohladil mě po hlavě a na chvíli si sundal brýle, takže jsem ještě silněji cítila sílu jeho očí. Taková zelená! Nedivím se, že se mi zelená čím dál, tím víc líbí, napadlo mě.
"Jak předpokládám, stejně jako ty, jsem tady proto, abych se šel podívat na film. S kým tady jsi?" řekla.
"S Elenou, mojí kamarádkou," odpověděla jsem a byla z něj úplně naměkko.
"Já vím, vyprávěla jsi mi o ní," usmál se. "Tak si to užijte, nechci vás rušit."
"Počkej, ty už jdeš?" popadla jsem ho za rukáv bundy.
"Ano, můj film už skončil, nemám tady už co dělat. Ale neboj, ještě se uvidíme. Dojdeš večer?"
Zmohla jsem se jenom na přikývnutí. Políbil mě na rozloučenou.

Do večera už jsem se Eleny nezbavila, a když se konečně rozhodla odejít, přišla mamka. Takže Elena ještě zůstala a nadšeně vyprávěla, jaký jsme měly skvělý bestfriendforrevrovský den.
A když už KONEČNĚ odešla, zase tady byla mamka. Moc jsme spolu nemluvili. Věděla, že se na ni pořád zlobím, a naštěstí nezavedla žádnou nucenou konverzaci. Ještě před tím, než mamka udělala večeři, jsem odešla na chvíli do pokoje a rychle naťukala Markovi SMSku.
Přijdu později.
Po malé chvíli přišla odpověď.
Počítám s tebou, lásko.
Pak jsem se šla najíst. Snažila jsem na sobě nedát znát netrpělivost, ale rozhodně jsem byla velice netrpělivá. Sprcha se unáhlit nedala, ale v duchu jsem se modlila, aby už máma šla konečně spát, když jsem ležela v posteli a předstírala, že se chystám usnout. Ve skutečnosti jsem místo kalhot pyžama měla džíny a čekala jsem, až se budu moct vyplížit. Potom jsem konečně zaslechla máminy kroky a poté tiché zaklapnutí dveří její ložnice. Po pár minutách jsem vyšla z pokoje - rozhodnutá předstírat, že jdu na záchod (na ty džíny jsem nějak nepomyslela) a nahlédla jsem pod dveřmi ložnice. Bylo zhasnuto. Opatrně jsem chytila za kliku a pootevřela dveře. Žádný pohyb jsem neslyšela a tak jsem nahlédla dovnitř. Máma hluboce oddychovala a spala. Asi byla z práce moc unavená. Ale neměla jsem čas ani chuť mámu litovat.
Dooblékala jsem se, sešla dolů, oblékla si bundu, dala boty a vyplížila se do tmy za mou láskou.

Bylo už tři čtvrtě na dvanáct, když jsem vyšla z domu a cesta k Markovi mi trvala dalších čtyřicet pět minut, než jsem konečně stanula před dveřmi jeho bytu.
"Tady jsi, miláčku!" řekl mi tiše a vtáhl mě k němu do bytu.

Můj mobil ukazoval přesně čtyři nula nula, když jsem došla do naší ulice. Řekla jsem Markovi všechno, co se odehrálo, o hádce s mámou, bestfriendforrevrovském dni, o tom, jak jsem si připadala jako vězeň. Potom jsme si povídali i o jiných věcech, líbali se, povídali si a zase se líbali. Potom jsem usnula v jeho náruči, hypnotizována jeho zelenýma očima, a s trhnutím se vzbudila, když mi došlo, že mě máma bude ráno hledat. A tak jsem se zase vydala zpátky domů.
Tiše jsem strčila klíč do zámku a otevřela potichu dveře. Sundala jsem si bundu, mikinu a poty a po špičkách se plížila nahoru. V tom jsem strnula a srdce mi bušilo tak, jako by chtělo vyskočit z hrudi. Z obýváku vycházelo světlo. Potom se zjevil obrys postavy.
"Sáro, kde jsi byla?" řekla s kamennou tváří máma. Po zádech mi stékal studený pot, ale jinak mě celou zalilo horko. Buch, buch, buch, bušilo mi srdce.
"Mami, já - " nevěděla jsem, co mám říct. Něco si vymyslet? Nebo říct pravdu? Co mi máma udělá? Její kamenný výraz mi naháněl ještě větší hrůzu, než kdyby na mě křičela, nebo by brečela.
Vtom jsem zaječela. Výjev, který se mi naskytl, byl neuvěřitelný. Po mé levé straně zazářilo velice jasné oranžově žluté světlo. Otočila jsem hlavu a v uších mi zněl vlastní vyděšený jekot. Dveře od zádveří olizovaly zářivé plameny.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 me-a-n-d-you me-a-n-d-you | Web | 18. února 2013 v 14:55 | Reagovat

WoW ! co se asi bude dít dál? :O už se těšim na další kapitolu! :)

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 18. února 2013 v 15:31 | Reagovat

Tak to je úžasná kapitola!! Já bych se určitě nikam takhle v noci nevydala a to ani kvůli svému klukovi. Bych se venku bála, že mě někdo přepadne, nebo tak něco. A proč pořád vidí ten oheň?? To za to může ten Marek?? Doufám, že si kvůli němu něco neudělá... :-) Už se těším na další kapitolu... :-D

3 Týna Hokr Týna Hokr | E-mail | Web | 18. února 2013 v 15:57 | Reagovat

uáááááá, to se mi nechce číst, promiň :D

4 Anny Anny | E-mail | Web | 18. února 2013 v 16:37 | Reagovat

To ses teda pěkně rozepsala :D
Ale moc se ti povedlo, nádherný to je. Si dobrá, jen tak dál :D

5 Adele & Madeline Adele & Madeline | Web | 18. února 2013 v 16:38 | Reagovat

Je to pěkné, ale znám lepší příběhy na blogách. Sorry. Ale neni to nejhorší ;)! Člověk se lepší a lepší, u tebe to tak bude také, jednou budeš mít super povídky/příběhy! (y) ;) Adele*

6 Verča Verča | Web | 18. února 2013 v 16:51 | Reagovat

Líbilo se mi to.Velmi dobré a napínavé.Nemohla jsem od toho odtrhnout...Povedlo se ti to.Jen tak dál.A budeš lepší a lepší... :-)

7 myred myred | Web | 18. února 2013 v 16:52 | Reagovat

Píšeš moc hezky. Těšim se na další kapitolu. :D

8 BaraCornellia BaraCornellia | Web | 20. února 2013 v 23:18 | Reagovat

bestfriendsforrevrovský den, jen pro nás dvě :DDD To je super, chci taky T.T

9 Ana "Knihofil18" Syringa Ana "Knihofil18" Syringa | Web | 23. února 2013 v 9:01 | Reagovat

Ó nie. Tá posledná veta. Vyzeralo to ako pohodová kapitola, ale tou poslednou vetou si ma úplne prilkincovala. Toto som NAOZAJ nečakala. A ver mi, mňa len tak niečo neprekvapí, na predvídanie, ako sa dej bude posúvať v poviedkách a knihách, mám nos. Každopádne tá kapitola vyzerala ľahká a oddychová, príjemne sa čítala s úsmevom na tvári, ani som nevedela, kedy som na konci a ten posledný odsek, posledná veta. Useknuté v najlepšom. Cliffhanger. TOTO je presne to, čo ja milujem a zároveň nenávidím - milujem písať a vytvárať napätie, celkom si ho užívam, keď ho čítam v knihách, ale pri poviedkach - nie, nie, nie. V knihách to ujde, lebo obrátim stranu, ale na poviedky čakám. Každopádne si zaslúžiš potlesk za celú kapitolu, ale to ukončenie bolo podľa môjho gusta. Mne už len ostáva dúfať, že na svoje postavy nebudeš taká zlá ako ja a nezabiješ ich. :) Teším sa na pokračovanie.

10 Vicky Vicky | Web | 2. března 2013 v 22:00 | Reagovat

To snad ne, říkala jsem si. Myslela jsem, že už se nic dalšího než načapání od Sáry mámy nestane, ale tohle...:-D Těším se na další kapitolku a doufám, že ti nebude vadit, když si ikonku na PROPAST dám na svůj blog :-)

11 Hanka Hanka | E-mail | 1. května 2014 v 11:06 | Reagovat

Super! Je to poutavé, dobře napsané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama