Plameny

30. dubna 2013 v 17:30 | Natally |  Moje literární pokusy
Když už jsou dnes ty čarodějnice, rozhodla jsem se vám sem dát takovou meší čarodějnickou povídku. Za každý komentář budu vděčná ;)
Děkuji, Natally...

PLAMENY


Dívám se do ohně, sleduji naoranžovělé plameny olizující hořící kusy dřeva v obrovském ohništi. Zvednu ruku a přiložím si plastový kelímek, který držím v prstech, k ústům a loknu si koly.
"Hej! Lili! To se nepočítá. Nevidíme ti pořádně na oči!" ozve se Jana.
"Hm," zamumlám s kelímkem pořád u rtů. "Když z toho dívání do ohně jsem dostala žízeň."
Všichni, patra puberťáků co se sešli na PÁLENÍ ČARODĚJNIC, chápavě přikývnou. Kývali by, i kdybych řekla jakoukoliv hloupost. Jak sladká je ta oblíbenost!
"Tak, kdo je na řadě?" zeptám se. "Když se to podle vás nepočítá?" Schválně promluvím trochu dotknutým roztomilým tónem. Vím, že to na ně funguje.
"Nevadí, příště to určitě zvládneš," snaží se mě ukonejšit Tomáš.
Hrajeme takovou hru, že se musíme vydržet co nejdéle dívat do ohniště bez mrknutí.
"Můžu to teď zkusit já?" zeptá se nesměle Nina, jako by se bála, jestli něco nenamítnu. Střelím po ní pohledem. "Fajn."
Nina si oddechne a zadívá se směrem k ohni, zatímco ostatní ji sledují. Martina na mobilu najde stopky.
"Připravit, pozor, teď!"
Chvíli pozoruji Ninu, ale potom otočím hlavou a podívám se na druhou stranu ohniště, skrz plameny. V tom se zarazím. Ačkoliv z ohně sálá teplo, po zádech mi přejede mráz.
Sedí tam Petr, okouzlující kluk s rozkošně zakroucenými hnědými vlasy, v modré košili a baví se s nějakou holkou, která má na sobě čarodějnický klobouk a v ruce drží koště. Zamračím se. No to snad ne! Sice mi říkal, že má holku, ale stejně! Stejně mě to naštve. Už týden se ho snažím sbalit a pořád nic. Říkal mi, že se omlouvá. Má holku. Ale stejně jsem počítala s tím, že se mi podaří ho dostat! A co na ní vůbec vidí?!
No dobře, možná je svým způsobem pěkná… rovné tmavě hnědé vlasy, ucházející postava… ale na mě nemá! Bez nadsázky, jsem jednou z nejhezčích holek, jaké osobně znám. Možná opravdu nejhezčí. Mám zrzavé, až mírně do ruda, lesklé, dlouhé vlasy, sahající skoro až po pas. Moje oči mají modrozelenou barvu a jsou lemované přirozeně dlouhými a tmavými řasami. Mé rty jsou plné a pěkně tvarované, můj nos není přehnaně velký, ani přehnaně malý, křivý, plochý či až moc otočený vzhůru, je vyloženě pěkný. Mé obočí má elegantní tvar. Doopravdy, jsem krásná. A ke všemu ještě okouzlující! A co se týče oblečení, ta neznámá holka má černé legíny a triko, a potom klobouk a koště. Já na sobě nemám žádné divné příšernosti, a přesto působím dojmem nebezpečné čarodějky. Černé tričko na ramínka se síťkovými zády, přes které jde vidět má luxusní fialová podprsenka - pokud ji zrovna nezakrývají vlasy - , fialové lesklé kraťásky, pod nimi síťkované černé silonky a oči mám tlustě orámované černou tužkou. Dokonalému vzhledu koruní můj náhrdelník. Ani nevím, odkud ho mám, ale k mému čarodějnému výzoru se hodí. Je na něm podivný nafialovělý kámen a v něm jako by zalitý zlatý pentagram. Působí opravdu magickým dojmem.
"Lili? Na co tak koukáš?" všimne si Simona.
Uhnu pohledem, ale nemám moc kam a tak mi oči padnou na figurínu čarodějnice přivázanou na kůlu trčícím uprostřed ohniště.
"Á!" vykvíkne Nina - která během mého přemýšlení už mrkla - protože pozná, na co jsem se dívala. "To je Petr! A kdo je ta holka?"
"To bych taky ráda věděla," ucedím naštvaně.
"Jaká holka?" zajímá se Jana.
"Děje se něco?" chce vědět Tomáš.
"No tohle!" vykřikne Jana, protože jí dojde, o kom se bavíme.
"To je hajzl!" prohlásí Martina.
"To je," přitakám. Bezděky zajedu rukou k náhrdelníku a v tom mě něco napadne.
"Mám to! Když jsou ty čarodějnice, tak bych si mohla zkusit přičarovat trochu jeho pozornosti…" řeknu.
"Cože?" řekne víc lidí zaráz, takže nerozeznám, o koho hlasy vlastně jde.
"Nezbláznila ses?" zeptá se Tomáš.
"Supr nápad!" zhodnotí Nina.
"Aby tě neupálili," zasměje se Martina. Vím, že to myslí jako vtip, ale z neznámého důvodu mě to naštve.
"Mě? To spíš tebe," ukážu na její dlouhou černou sukni, co se třepí na konci. "Já vypadám jako sexy čarodějka, ale co má být tohle? Čarodějnice padesátnice?" Uchechtnu se a Martina zčervená.
"Náhodou, vždyť vypadá jako správná čarodějka!" zastane se jí Tomáš.
"No právě!" zasměju se. "No, nic, pomůžete mi s kouzlením?" Při posledním slově rozhodím rukama, jako bych doopravdy čarovala.
"Já teda ne," prohlásí Tomáš a zvedne se. "Odcházím."
"Ještě někdo se bojí kouzel?" řeknu posměšně. Holky mlčí. "Takže, asi bychom měli jít někam trochu do soukromí, nemyslíte?" Holky kývnou. Postavíme se, protáhneme si proseděné nohy a dáme se do chůze.
"Kam jdeme?" dožaduje se Nina.
"Počkej a uvidíš," odpovím a vedu je za malou budovu, ve které se prodává občerstvení a jsou v ní toalety. Tam se zastavíme.
"A jak to chceš udělat?" zeptá se Jana.
"Je to vlastně dobrý nápad?" namítne Martina.
"Úžasný nápad!" oponuji ji. "Jeden z mých nejlepších v životě!" Holky se po mně překvapeně podívají.
"Sice už jsem se ptala, ale zeptám se znovu. Jak to chceš udělat?" namítne Jana.
"Hm, to nevím," zamyslím se a zase rukou sevřu náhrdelník. "Už to mám! Že mě to nenapadlo dřív!" vykřiknu vítězoslavně. Sundám si náhrdelník, položím si ho do dlaně plavé ruky a tu natáhnu. "Dejte ruce na mou a na ten kámen."
"Jsi si jistá?"
"Ano, jsem." A tak mi vyhoví.
"A teď?" chce vědět Nina.
"Teď opakujte po mně:
Náhrdelníku moci,
Vyslechni můj pocit,
V tvé síle se chvěji,
Splň mi, co si přeji!"
Ani nevím, kde se ta slova berou, prostě je říkám a holky opakují po mně. Říkáme je do té doby, než nezaslechneme křik přicházející z centra dění, od ohniště. Všechny ucukneme rukama a náhrdelník spadne na zem.
"Co se to děje?" vyděsí se Martina.
"Něco se asi stalo!" vykřikne Jana a rozběhne se k ohništi. Holky ji následují. Svírá mě nevyslovitelný a nevysvětlitelný pocit hrůzy, přesto se přinutím běžet za nimi.
Když přiběhneme k ohni, spatříme hlouček lidí, všech seskupených na jednom místě, tam kde seděl Petr.
"Neměli bychom zavolat doktora?" křičí někdo.
"Panebože!"
"Volejte sanitku!"
"Co se stalo?!"
Křik zní ode všud. Jako ve snu doběhnu k hloučku a potom se zastavím. Spatřím Petra, jak bezradně hází rukama, v očích se mu lesknou slzy. A taky uvidím někoho, kdo v náručí drží bezvládnou dívku. Tu hnědovlásku s kloboukem, co s ní Petr seděl.
Najednou vím, že za to můžu já. Že tohle bylo to, co si přeji.
Projede mnou další vlna chladu a potom se otočím a běžím pryč, pryč, pryč.
Proběhnu kolem malé budovy, zabočím na jejím kraji a chystám se proběhnout místem, kde jsem čarovala. Když v tom o něco zakopnu a spadnu na zem.
"Au!" vykřiknu.
Zvednu hlavu, ale ta se mi zatočí a já zůstanu ležet na zemi. Zatmí se mi před očima, upadám do bezvědomí. Ale uvědomím si, co způsobilo můj pád.
Zakopla jsem o můj náhrdelník. Náhrdelník moci.

Slyším křik. Cítím zapáchající kouř. Jako by něco hořelo. Jako by hořelo něco živého. A taky ucítím teplo. Ne, to není teplo, je to horko. Horko? Neuvěřitelné horko! Otevřu oči a zaječím.
Kůži mi olizují plameny. Jsou všude, za mnou, přede mnou, vedle mě, v mých hořících vlasech, v mém doutnajícím oblečení. Ječím.
Chci se pohnout, ale nemůžu. Uvědomím si, že jsem přivázaná. Cože? Ječím.
Zoufale škubu nohama. Potom mi dojde, kde jsem. Uprostřed ohniště, přivázaná ke kůlu. Takhle se přivazovali čarodějnice. Co tady dělám? Ječím.
Nikdo mě neslyší, buď mi z plic nevychází vzduch, nebo jsou všichni zaměstnaní oživováním té holky, ale přesto ječím.
Vybaví se mi, co mi řekla Martina: Aby tě neupálili. A ono se to stalo. Neuvěřitelné! Umřu tady! Uhořím. Udusím se kouřem! Co dělat? Ječím. Ječím. Ječím.
Ječím.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Angela Angela | E-mail | Web | 1. května 2013 v 13:15 | Reagovat

Pěkná povídka. :) Moc dobře se mi četla, s takovým koncem jsem tedy vůbec nepočítala (i když bych mohla, když byly ty čarodějnice). :D

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 1. května 2013 v 20:18 | Reagovat

Wow, dost dobrá povídka, sice trochu zamotaná, ale k tématu se to hodí... :-) Ten konec byl fakt dobrý, vůbec mi jí není líto, a možná jsem i trochu ráda, že se jí to stalo. Patřilo jí to... :-)

3 girl--girl girl--girl | Web | 3. května 2013 v 15:38 | Reagovat

Ahoj je to dobrý co dobrý, dobrý je slabí slovo je to přímo super ;-)  ;-)

4 Knihofil18 Knihofil18 | 4. května 2013 v 23:31 | Reagovat

Prekvapivý koniec. Dobre ty! Málokto ma dokáže prekvapiť (aj spomedzi spisovateľov, čo píšu knihy, je ich žalostne málo) a tebe sa to podarilo. Inak, si prvá osoba, ktorá použila moje meno v poviedke, trochu zaskočene som pozerala, pretože blogujem rok a tri mesiace a doteraz sa mi moje meno vyhýbalo. :)

5 Knihofil18 Knihofil18 | 4. května 2013 v 23:32 | Reagovat

Inak, ty si čítala Legendu od Marie Lu? :O Čo si o tom myslíš? Ja si myslím, že to bolo naozaj skvelé...

6 me-a-n-d-you me-a-n-d-you | E-mail | Web | 5. května 2013 v 13:29 | Reagovat

Nádherný :O !

7 lo-la lo-la | Web | 5. května 2013 v 13:47 | Reagovat

Pěkný :)

8 Roto Roto | Web | 5. května 2013 v 18:38 | Reagovat

Je to absolutně úžasný!

9 Hanka Hanka | E-mail | 5. května 2014 v 18:00 | Reagovat

Suprová povídka :) Akorát mi není jasný, kdo ji teda vlastně přivázal k tomu kůlu. Ale jinak super :)

10 Natally Natally | 7. května 2014 v 18:24 | Reagovat

[9]: No, můžeš to brát tak, že jí to způsobil ten náhrdelník, jako trest za to, co provedla a že si zahrávala s věcmi, se kterými neměla :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama