Jak vesmír zčernal

5. června 2013 v 18:38 | Natally |  Moje literární pokusy
Sliboval jsem povídku, tak tady ji máte mít! Snad se vám bude líbit a každý komentář potěší!
Pokud tam naleznete nějakou blbost, třeba že si protiřečím, budu ráda, když mi ji zdělíte, díky!

JAK VESMÍR ZČERNAL


Alice nemohla spát. Ať už počítala oveček, kolik chtěla, stejně neusnula. Ať si představovala cokoliv, přemýšlela nad čímkoliv, ležela jakkoliv, nespala. Věděla, že ke spánku jí pomůže jenom jediná věc.
Ale zase si nechtěla připadat jako úplné mimino. Bylo jí už koneckonců devět. Už byla dostatečně stará, aby zvládla sama usnout. Spolužáci by se jí smáli, kdyby věděli, co potřebuje, aby mohla usnout. Ale stejně. Jinak by prostě neusnula. Byla si tím jistá.
A tak do tmavého pokoje zavolala: "Mami!" a čekala. Věděla, že ji maminka uslyší, vždycky ji slyšela.
A nemýlila se. Po chvilce se otevřely dveře a v nich se objevila, nízká, ale nádherná, s dlouhými lesklými zrzavými vlasy a mírným úsměvem na tváři, maminka. "Beruško, ty ještě nespíš? Copak potřebuješ?"
Alice se musela usmát. Tak prostě maminka působila, jako by jemně zářila, nutila lidi, aby se také rozzářili.
"Mami prosím, vím, že už jsem velká, ale mohla bys, prosím, mi něco povyprávět? Klidně něco krátkého. Nemůžu usnout." Snažila se neznít moc dychtivě, jako malé dítě, snažila se znít rozumně a dospěle, ale věděla, že jí to moc nejde. Ale opravdu si přála slyšet nějaký příběh. Její maminka často vyprávěla, ať už jí, nebo cizím lidem. Znala spousty příběhů. Dlouhé i krátké, smutné i veselé, o lidech i o zvířatech, o lásce i o zradě, o přátelství i nepřátelství, o zimách a o létech, příběhy z minulosti, přítomnosti i budoucnosti, s ponaučením, nebo pro radost, známé, neznámé, s dobrým koncem i se špatným. A strašně ráda se o ně s někým dělila.
Alice neznala nikoho, kdo by uměl lépe vyprávět. Nezáleželo na tom, o čem příběh byl, nebo jak byl napsán, ale maminka ho se svým líbezným hlasem vždy tak zajímavě podala, že to znělo, jako by to sama prožila. Mohla říkat cokoliv, třeba o svém včerejším obědu, ale posluchač byl zkrátka naprosto uchvácen.
"Ale jdi ty," řekla maminka, "na příběhy není nikdo starý, Ali, to si pamatuj. Nikdo. V příbězích se skrývá krása světa a jenom čeká, až se z ní někdo může potěšit, až si ji někdo přečte," pohladila Alici po vlasech, protože mezitím už došla k její posteli, "nebo poslechne."
Alice se zase musela usmát. Maminčin hlas byl úžasný. Dokázal člověka tak snadno uklidnit, jako nic jiného. Jako by měla maminka nějaký dar. Skoro jako by byla… Co vlastně?
"O čem chceš slyšet?"
"Nevím. O čemkoliv. Jen mi něco prosím řekni."
"Takže to nemá být nic speciálního? Nepřeješ si něco? Nějaké téma?"
"Ne," odpověděla Alice. Opravdu jí to bylo jedno. "Jenom potřebuji usnout."
Maminka ji chvíli pozorovala, trochu zkoumavě, trochu zadumaně. Jako by se k něčemu odhodlávala. "Tak dobře. Co kdybych ti řekla příběh, který jsi ještě neslyšela? Příběh, který jsem ještě nikomu nevyprávěla?"
Alice nadšeně kývla hlavou. Některé příběhy měla natolik ráda, že je poslouchala častokrát, ale vždy měla radost z nějakého nového. A slyšet ho úplně první? To byla skoro… pocta.
"Tak dobře," řekla maminka. Tohle slovní spojení používala ráda. Posadila se na okraj dceřiné postele. "Kdyby si chtěla, ať už přestanu, kdyby se ti chtělo spát, nebo něco, řekni, ano?"
"Tak dobře," pousmála s Alice, ale věděla, že ji příběh bude zajímat a že si ho bude chtít poslechnout až do konce.
"Tak tedy," začala maminka, "kdysi dávno, před spoustou a spoustou let, stvořil Bůh - zřejmě proto se mu říká stvořitel, že? - náš vesmír. Nevypadal sice na začátku úplně stejně, jako dnes, ale později se z něj stal přesně ten vesmír, ve kterém jsi teď ty. Ale tehdy to bylo jenom nekonečné zářivé bílo, a někde uprostřed něj, Bůh přebýval už od počátku věků.
Bůh ale nežil sám. Stvořil - zase to slovo Beruško - si anděly. Nádherné bytosti s obrovskými křídly, předlouhými zlatými vlasy a úžasným bělostným oblečením. Všechno bylo světlé, zářivé a dokonalé. Mezitím Bůh začal tvořit hvězdy a planety.
Vše bylo nádherné, až do doby pádu Lucifera. Určitě ho znáš, nejkrásnější a nejhlavnější z andělů, ovšem také nejpyšnější. Lucifer padl, protože si myslel, že by se mohla rovnat Bohu. A tak byl vyhnán z nebes, na planetu Zemi. O něm ti však teď nebudu povídat. Řeknu ti o tom, co se stalo potom.
Ačkoliv ho Bůh vyhnal ze svého království, nepřestal ho mít rád a byl smutný, že to tak muselo dopadnout. A zrovna v té době stvořil jednoho anděla, jiného než doposud. Možná to bylo ze smutku, možná mu to nějakým zvláštním způsobem nahrazovalo Lucifera, možná kvůli něčemu jinému, ale rozhodl se stvořit nového, jiného anděla než doposud. Ačkoliv se tvrdí, že andělé byli jenom muži, není to pravda a tohle byla dívka. Byla opravdu nádherná, snad jeho nejpovedenější anděl, hned po Luciferovi, ale lišila se od ostatních. Měla vlasy v té nejčernější černé, takové, která jako by do sebe skoro vtahovala, když se na toho zvláštního anděla kdokoliv podíval. A jako by už Bohu tahle černá došla, nebo si to rozmyslel, její šaty byli bílé - až na černou krajkovou stuhu, která sloužila jako lem. Křídla měla bílá, jako všichni ostatní a moc ráda létala.
Tu andělskou dívku každý obdivoval, ale někteří jí záviděli. Jako jediná měla na sobě něco černého a odlišovala se, ostatní byli skoro stejní, bíle zlatí. Byla velice milá, ale takoví už andělé bývají. Nikdy nikomu neublížila a žila v bílém světě pěknou řádku let, jediná černá. Samozřejmě, že tam plynul čas jinak, ale bylo to tak. Spokojeně pobývala s Bohem a ostatními anděly.
Jenže závist některých andělů se stupňovala, ačkoli to měli být čistá stvoření. Někteří andělé se dokonce dívky s černými vlasy báli, tak už to bývá. Neplatí to jen pro lidi, platilo to už tehdy, a to pro anděly. Co je jiné, toho se lidé bojí a také, co nemůže člověk mít, to nejvíce chce. Stejně tak andělé.
A tak se skupinka andělů na dívce domluvila. Schválně se ji snažili co nejvíce utahat létáním, a ačkoliv její křídla byla silná, dívka se unavila. I andělé někdy odpočívají a dívka neočekávala zradu. A tak si šla odpočinout.
Však mezitím, co spala, se ti spiknutí andělé k ní přiblížili a chtěli jí vlasy vyrvat. Jakmile se však andělská dívka zbudila, v děsu se začala chabě bránit, nebo se jí alespoň podařilo schovat do rukou pramínek svých vlasů. Andělé se jí pokoušeli ostatní vlasy vytrhat, ale jakmile za ně zatáhly, černá barva začala pouštět a zabarvovala bílo kolem, až nakonec celé okolí zčernalo.
Dívka brečela a andělé byli zděšení. Kam se podělo jejich přenádherné bílo? Cos e to děje?
V tom zasáhl Bůh. Zuřil. Závistiví andělé někam zmizeli, a tak našel jen plačící dívku, s jediným černým pramenem, ostatní vlasy byli světlé jako vlasy jiných andělů. Samozřejmě dal zabarvení vesmíru za vinu jí. Možná si vzpomněl na Lucifera, možná ne, ale rozhodl se dívku vyhnat ze svého království. Ta moc plakala a zkoušela se vysvětlit, co se stalo. Nedokázala sice nikoho obvinit, taková prostě byla, čistá a nezkažená, ale snažila se říct, že ona zas to nemůže. Nakonec ji Bůh vyslechl, celé to prošetřil a rozhodl se k něčemu velkému. Dívku i závistivé anděly nechá padnout, pošle je na planetu Zem a stvoří také bytosti zvané lidé, kteří budou po vzoru andělů, ovšem ne zdaleka tak dokonalý. Jelikož je Pánem všeho, zařídí to tak, že než padlí andělé doputují na Zem, lidstvo už bude existovat spousty let a oni se potom k němu přidají. Ovšem, nebudou stárnout a budou nesmrtelní. A až nastane poslední soud, dořeší se, co s nimi bude dál. A mezitím Bůh stvoří nový vesmír, novou dimenzi, a do té se s ostatními anděly přemístí. Bude to zase krásné oslňující bílo a už nedovolí, aby se změnilo. Také ve své nové dimenzi vybuduje nebe, kam přijdou mrtví hodní lidé. A někde také vytvoří peklo, pro zlé lidi.
A jak slíbil, tak udělal. Dívku spolu se závistivými anděly poslal na Zem, kde mezitím začínal život, a sám se s ostatními přemístil do jiné dimenze.
A tak andělská dívka žije mezi lidmi a dodnes čeká, zda ji někdy Bůh přijme zpátky do svého - ačkoliv nového - království."
Alice nejdřív mlčela. Příběh ji úplně vtáhnul.
"Líbil se ti?" zeptala se po chvíli maminka.
"Ano," zašeptala Alice a vydechla. "Byl moc krásný."
"To jsem ráda, že se ti líbil. Teď už usneš?" Políbila Alici na čelo.
"Ano, mami. Děkuju."
"Nemáš za co, beruško."
"Dobrou noc."
Maminka vstala. Alice ji pozorovala, jak jí říká "Dobrou noc.", jak odchází z pokoje a jak si rukou prohrabuje své dlouhé zrzavé vlasy s jedním pramenem v barvě té nejčernější černé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lory Lory | Web | 5. června 2013 v 20:50 | Reagovat

No páni já jsem... ohromená! Vypadá to jakoby to napsala nějaká spisovatelka :)

2 Natally Natally | Web | 6. června 2013 v 14:41 | Reagovat

[1]: Děkuji ;)

3 mfrajeros mfrajeros | E-mail | Web | 6. června 2013 v 18:13 | Reagovat

moc nádherný blog!!!!!!!! :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 6. června 2013 v 19:25 | Reagovat

To bylo nádherné. Tak hezký příběh o stvoření jsem ještě neslyšela..! Úplně mě to uchvátilo... :-)

5 knihofil18 knihofil18 | Web | 6. června 2013 v 22:36 | Reagovat

Ahoj, stále si mojou AFFS, to sa len v zozname, ako som aktualizovala vyskytla chybka. Idem to opraviť... cez víkend si rada prečítam túto tvoju poviedku, podľa názvu vyzerá na zaujímavé čítanie. Nekomentujem, pretože sa uzatvárajú známky a práve teraz máme toho tak veľa, ako ešte nikdy predtým... hold, stredná škola je náročná.

6 Angela Angela | Web | 7. června 2013 v 14:03 | Reagovat

Moc se ti to povedlo. :) Ten začátek působí možná trošku divně v tom ohledu, že zavolá na matku a ta hned přiběhne, jakoby ji musela poslouchtat. Ale to je asi můj problém, jen se mi vybavily takové ty rozmazlené děti, které písknou a rodiče všechno dělají podle nich. :D Jinak je to nádherný příběh, napsala jsi to krásně. :-) Doufám, že brzy napíšeš i další příběh. :-D

7 Sajmon Sajmon | Web | 7. června 2013 v 20:40 | Reagovat

Wow- opravdu smekám před tebou! Dokonalost sama! Prostě... nemám slov! Nechci opakovat po Lory, ale vypadá to jako od spisovatelky!

8 Lory Lory | Web | 7. června 2013 v 21:18 | Reagovat

Klidně opakuj=> je to pravda ;)

9 Adul Adul | Web | 8. června 2013 v 13:45 | Reagovat

Je to vážně nádherný :O čte se to úplně samo :))

10 weilyn-story weilyn-story | Web | 8. června 2013 v 18:20 | Reagovat

Je to vážně moc pěkné :) Jsem ráda, že jsem si to přečetla :)

11 Knihofil18 Knihofil18 | 15. června 2013 v 11:05 | Reagovat

Ach, konečne som sa k tomu dostala. A bolo to nesmierne milé a krásne čítanie. Rozprávky sa mi píšu ťažko a doteraz som napísala len jednu (a aj to je skôr bájka)... takže obdiv. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama