Minulost se opakuje

2. září 2013 v 15:56 | Natally |  Moje literární pokusy
Tak, konečně jsem dopsala tu povídku! Ale že mi to teda trvalo. Víte, jak jsem zmiňovala, že píšu jednu povídku? Tak to je ona.
Je docela dlouhá, i s nadpisem má 4255 slov a zabrala 9 stránek ve wordu (běžně mi jednorázovka zabere tak 3 stránky - takže to máte za 3 povídky! :D) takže úplně chápu, že se vám asi nebude chtít číst, ale pokud si ji přečtete, budu moc ráda!
Nebudu vám prozrazovat, o čem je, ale taková menší poznámka, odehrává se to v mírné budoucnosti (ten pojem jsem si vymyslela u dystopických knih, které se sice odehrávají v budoucnosti, ale svět není úplně jiný, než teď, pokud nepočítáme tu společnost - jde o dystopii přeci, že ano? Zkrátka, lidi mají pořád 2 ruce, 2 nohy a prezidentem není mimozemšťan :D Teda, má povídka zřejmě dystopická není, ale co už. Zase žvástám :D).

Přeji příjemné čtení, užijte si to ;)
A pokud nevíte, co si ke čtení pustit, já doporučuji tohle a tohle, poslouchala jsem to u psaní (ale i více věcí).

MINULOST SE OPAKUJE



Jdu chodbou. Chodbou, která by se mohla zdát prostě jako normální chodba, ničím specifická, ničím zajímavá. Kráčím rovnoměrnými kroky, přede mnou jde žena v šedé uniformě, hnědé vlasy stažené do culíku, rovné držení těla, nikde se nezastavuje a jde pořád dál. Vedle ní jsou zprava i zleva muži v černých uniformách, úplně stejných, jako mají dva muži vedle mě a tři za mnou. Všichni muži jsou ozbrojení, žena má zbraň schovanou, ale vím, že ji také má. Mohli by být kýmkoliv a jít kamkoliv.
A já? Zdálky se od nich neliším. Ani zblízka nepůsobím tolik odlišně, až na pár věcí. Mám bílou uniformu a blond vlasy rozpuštěné a rozprostřené pro rovných zádech. V obličeji s bleděmodrýma očima mám neutrální výraz, který nic neprozrazuje. Ostatně, to oni také. Jdu rovně, klidně, nohy před sebe dávám plynule. Zdálo by se, že jsme stejní.
Jenže jejich výraz není tak neutrální jako můj, drobné škubnutí rtu či očního víčka, takové, které běžně ani nepostřehnete, to je rozdíl mezi našimi výrazy. A také jejich chůze je dokonalá a plynulá jenom zdánlivě. Jsou to věci, které běžný člověk nevidí, které zjistíte, až když nás natočíte a v počítači zpomalíte a pozorně prozkoumáte. Ale to ovšem také není ten největší rozdíl.
Tak jako se tahle chodba liší od ostatních obyčejných chodeb - končí neprůstřelnými dveřmi, které otevřete pouze pomocí otisku prstu, osmimístného kódu, hlasového testu a skenu sítnice - tak já se liším od lidí, kteří mě v téhle chodbě doprovázejí. Možná trochu víc.
Já totiž nejsem člověk.
Jsem robot, android, stroj, humanoid. Jsem spousta pojmů, ale nejsem člověk a nemám emoce.
Jsem robot a jdu na svou misi. Bude to vlastně moje první mise v terénu, ale samozřejmě ji zvládnu naprosto dokonale. Protože taková jsem. Dokonalá. Stvořena pro tisíce dalších misí, které všechny dokonale zvládnu.
Dojdeme na konec chodby a všichni se zaráz zastavíme. Žena v šedé uniformě postoupí dopředu a spolu s ní dva mužové, co jsou vedle ní - její ochranka. Žena zmáčkne tlačítko na panelu uprostřed dveří, nakloní se, něco řekne do mikrofonu a na displeji nad tlačítky se žlutě rozsvítí nápis HLAS PŘIJAT, PŘÍSTUP POVOLEN a zároveň to vyslovuje robotický hlas ozývající se z reproduktoru nad dveřmi. Potom žena přiloží prst na vyhrazené místo a znovu se rozsvítí nápis doprovázený hlasem, tentokrát však místo slova hlas je tam slovo otisk. Bruneta napíše kód, KÓD PŘIJAT, PŘÍSTUP POVOLEN, a potom si nechá oskenovat sítnici. SKEN OKA PŘIJAT, PŘÍSTUP POVOLEN; DVEŘE BUDOU OTEVŘENY NA 30 SEKUND. Následně se dveře otevřou a my jimi projdeme. Vejdeme do další podobné chodby, která sice také končí zavřenými dveřmi, ale tentokrát jsou bezpečnostní opatření mírnější a nakonec se ocitneme v hale s šedou podlahou a bílými zdmi se spoustou dveří.
Kdybych byla člověk, pravděpodobně bych se pousmála a snažila se potlačit mírné vzrušení, protože teď mě chystají dovést do nějaké místnosti za jedněmi z těchto dveří, obléct mě do vhodného oblečení a sdělit mi detaily. Potom budu připravena na moji zkušební misi.

Zastavíme u budovy, která už vlastně není budovou. Kdysi musela být veliká, možná komplex více budov, nějaká továrna, nebo něco takového, ale teď už je z ní, nebo z nich, pouhá obrovská hromada trosek. Cihly, dřevo, zdivo, kartony, kov a spousta prachu.
Vystoupíme z auta, samozřejmě přede mnou i za mnou jsou muži v černém a hlídají mě, což je docela směšné, protože jsou mnohem zranitelnější než já.
"Víš, co máš dělat?" zeptá se jeden muž s vyšší funkcí v hnědé uniformě.
"Ano. Zneškodnit všechny přeživší."
"Dobře. Hodně štěstí," řekne a rty mu drobně cuknou, v náznaku úsměvu.
"Děkuji pane," odpovím a pousměji se, protože se to ode mě očekává. Ale přitom je naprosto zbytečné přát mi štěstí. Nic jako štěstí mi nepomůže, protože je to pouze lidský výmysl. Někomu se prostě daří, někomu se nedaří a někdo není člověk a lidské výmysly nepotřebuje. Mužovi v hnědé uniformě se trochu silněji rozbuší srdce, vím to, protože jako robot dokážu zjistit spoustu věcí mými senzory, a je to kvůli tomu, že sice ví, že nejsem člověk, ale zároveň mu jeho oči lžou, protože před sebou nevidí chladný stroj, ale hezkou mladou ženu, která se na něj usmívá. A možná je i trochu nervózní, že sama půjdu do těch trosek a oblak prachu, ačkoli by to pro něj bylo mnohem nebezpečnější, než pro mě, s jeho pomalými lidskými reflexi, plíci, které potřebují čerstvý vzduch a tělem, ve kterém proudí jen pár litrů tmavě červené krve.
Otočím se směrem k troskám budovy, na dvě vteřiny počkám - lidé také vždy čekají, než něco udělají. Buď se nadechují, nebo sbírají odvahu, nebo se snaží pochopit, co se děje a bude dít, protože takový už lidé jsou. Pomalí a komplikovaní - a potom vyrazím k červeno bílé pásce, kterou jsou ruiny ohraničeny, a nějaký člověk v černém mi pásku odváže a pustí mě dál. Tentokrát už se nezdržuji, nečekám, než za mnou zase zavážou a jdu prozkoumávat trosky.
Samozřejmě by mě sem nemuseli posílat, přeživší by mohli zneškodnit - přesněji řečeno zabít - sami, ale potřebují mě otestovat. Stvořili mě, ale přesto mi nevěří natolik, aby mě poslali vykonávat práci, pro jakou jsem určena. Lidé jsou tak zvláštní stvoření. Věří podvodníkům, ale těm, kteří jsou doopravdy spolehliví, jako třeba já, těm nevěří, a potom se diví, že tak často umírají nebo končí zlomení, zrazení a v troskách kdysi velikých budov.
První člověk, kterého najdu, je asi dvaceti osmi-letý muž v zářivě modrém tričku, který leží uprostřed hromady betonu, cihel a kovových tyčí. Má hnědé vlasy, je obličejem dolů, levou ruku má pod sebou, na pravé má nějaký betonový čtverec a zátylek mu zbarvuje krev, pravděpodobně ho ten betonový čtverec praštil do hlavy a pak to sklouzl na jeho ruku. Dýchá velice mělce a velice pomalu, jednou slabě zakašle a nehýbe se. Pokud by ho nikdo nezachránil, umřel by. Já ho ale zachraňovat nehodlám. Nevím, čím se provinil a proč musí zemřít, ale dostala jsem příkaz zabít ho a hodlám to splnit. Vytáhnu malou pistoli, kterou mám schovanou v botě, natáhnu ruku, namířím a střelím ho ze strany hlavy do spánku.
Právě jsem zabila člověka. Vím, že když člověk někoho zabije, většinou ho zalije chlad, nebo horko, může začít panikařit a dostat hysterický záchvat, nebo se zhroutit, nebo udělat něco podobně abnormálního, pokud není nějaký cvičený zabiják. Ale to já jsem a navíc nejsem člověk. Sice je to první člověk, kterého jsem zabila, ale vůbec nic to na mě nemění. Nejsem jiná. Jsem pořád stejná a nic zvláštního necítím, ale to bude tím, že ani cítit nemůžu. Nemám žádné emoce.
Zbraň schovám a jdu dál. Mám senzory na vycítění života, takže brzy najdu dalšího muže, ve věku asi čtyřiceti pěti let. Je celý bílý od suti a pokouší se vstát, je však v takovém jakémsi výklenku z trosek, takže když se zvedne, bouchne se do hlavy a zhroutí se zpět na kartony a cihly pod sebou. Zůstane nehybně sedět s nohama zvláštně zkroucenýma pod sebou a divá se do prázdna. Je zmatený, takže mu nedochází, že kdyby se nepokoušel vstát, ale shrbený by lezl dopředu, byl by volný a možná by se i zachránil, pokud by nepotkal někoho, jako jsem já. Když k němu dojdu blíž, zvedne hlavu a pokusí se na mě zaostřit, buď vycítil mou přítomnost, nebo uslyšel mé kroky.
Malou chvilku na mě zírá a potom zachroptí a pokusí se něco říct. "Li- lindddd?"
Odkašle si a zkusí to znovu.
"Lin- Lindo? S-si to t-t-ty?"
Sáhnu po zbrani, ale vypadá to, že si toho nevšiml. Když neodpovídám, zeptá se znovu.
"Lindo? Zla- zlat-t-tíčko, Lindo, si t-to ty?"
"Ne," řeknu a natáhnu ruku se zbraní. Tentokrát si zbraně všimne a vyděsí se.
"Lin-do! Co-to-to děláš? Nedělej hlou-pos-s-sti! Já jsem pře-ci-ci tvůj- " nedořekne to, protože ho střelím doprostřed čela. Na malou chviličku ztuhne vše kolem a jediná změna se uděje v jeho očích, objeví se v nich překvapený a ukřivděný výraz. Potom se zakymácí, zachroptí a spadne obličejem dolů, až se kolem vznese obláček prachu.

Dalšího člověka uslyším dřív, než ho uvidím.
"Pomoc!" křičí slabě. Zakašle a znovu zakřičí, tentokrát silněji.
"Pomoc, pomozte mi někdo…"
Jdu dál a konečně ji uvidím. Je to mladá žena, pravděpodobně asi ani ne dvacetiletá a je ještě při vědomí. Po chvíli si všimne i ona mě, když se k ní ještě víc přiblížím.
"Ach, díkybohu!" zvolá, a přestože už předtím brečela, nyní jí z očí vyrazí další várka slz, tentokrát jsou to však slzy úlevy a štěstí, a ženě se v tváři objeví výraz, který připomíná štěňátko, a znamená jediné: naděje.
Je zrzavá, má veliké dětské oči a je napůl zaklesnutá pod velikou betonovou deskou, která na ní sice není spadená celou vahou, ale znemožňuje jí se vyprostit pryč.
"Už jsem myslela, že tady umřu," zakňourá a slabě se pousměje. "Pomůžete mi?" zeptá se mě a pomalu s bolestným syknutím nadzvedne ruku. Neodpovídám a vytáhnu zbraň.
"Pistole?" zašeptá zrzka jakoby pro sebe. "Na co máte pistoli? Ten beton asi nepůjde rozstřílet."
"Nebudu střílet do betonu," odpovím a zamířím na ni, "Budu střílet na tebe."
"Cože?" vykřikne. "Ne, prosím, ne. Nedělejte to. Prosím. Já nechci umřít. Je mi teprve devatenáct! Mám celý život před sebou! Prosím, ne, ne, ne." Brečí a zalyká se slzami. Upírá na mě vyděšeně a prosebně své velké hnědé oči, potom je na chvíli zavře a vzlyká a potom začne zase kňourat.
"Přestaň, nic to na tom nemění," prohlásím.
"Ne! Prosím…"
"Řekla jsem, aby jsi přestala." Zopakuji a zastřelím ji. Takhle snadné je zabít člověka. Něco zmáčknete a někdo zemře.

"Jsi anděl?" zeptá se mě muž, kterého jsem našla plazit se mezi troskami. Možná tak s mými dlouhými blond vlasy působím.
"Nejsem." Namířím na něj zbraň, kterou jsem předtím neschovala, protože je to zbytečné, když ji stejně budu vytahovat na dalšího zbytečného člověka.
"Tak ďábel?" navrhne. Očividně je natolik mimo, že mu nedochází, co se děje a hlavně, co se bude dít. Ztratil už hodně krve.
"Možná," odpovím a zamyslím se. Možná že jsem opravdu ďábel, ale je mi to jedno.
"Půjdu do pekla?" zeptá se mě a najednou už vypadá trochu vyděšeně. Asi ví, že ho zabiju, ale nedochází mu, co to znamená, peklo ho ovšem děsí.
Nejdřív neodpovím, vystřelím a sleduji, jak naposledy vydechuje.
Potom se otočím a tiše řeknu: "Ne, nepůjdeš. Protože nebe ani peklo neexistují. Je to další hloupý lidský výmysl, který dává hloupým lidem hloupé falešné naděje."
Odejdu pryč a následující člověk, kterého najdu, je asi třiceti dvou-letá žena s hnědými vlasy, která leží na troskách a má zavřené oči. Uslyším, že si tiše brouká nějakou melodii.
Jsem rozhodnutá už se tolik nezdržovat a tak rovnou natáhnu ruku s pistolí. Žena zaslechne, že se k ní někdo blíží a podívá se na mě. Přestane si broukat a smutně se zasměje. Nevím, co jí připadá k smíchu, ale dojdu k ní ještě trochu blíž.
Natáhne ruku do gesta znamenajícího "stop" a řekne:
"Ne, počkej- "
Čekám, že mě bude prosit, abych ji nezabíjela, ale nehodlám ji poslouchat, jenže potom řekne něco, co nemůžu ignorovat.
"Delta 8452 kapa 3659."
Zarazím se. Tohle není jenom tak nějaká obyčejná žena, je to někdo od nás, někdo kdo pracuje tam, odkud pocházím. Tenhle kód je poznávací znamení.
Žena však pokračuje: "Beta7521 alfa3657."
Přestanu na ni mířit pistolí. Nejenomže je od nás, ale má velice vysoké postavení. Je přímo z mého oddělení. Nesmím ji zabít, musím ji poslouchat.
"Ano madam, čekám na váš rozkaz," řeknu a schovám pistoli.
Žena se pousměje. "Uděláš, co řeknu?"
"Samozřejmě," odpovím.
"Slibuješ?" zeptá se zbytečně. Věci si slibují lidé a ona určitě ví, že já člověk nejsem.
"Ano."
"Dobře," odkašle si. "Vezmi si tohle." Zvedne ruku, natáhne ji ke svému zátylku, chvíli šátrá prsty a potom vytáhne malinkou kartičku, jakýsi čip. Je to její paměťový čip. Kdysi to nešlo, ale dnes si lidé můžou nechat do hlavy voperovat čip, sloužící k uschování vzpomínek, něco jako paměťovou kartu, akorát že má propojení s mozkem. Můžou si ho samozřejmě také vybrat, ale nedělají to, pokud si nechtějí prohlédnout své vzpomínky. Ale nezdá se mi, že by tady sebou ta žena měla sadu na prohlížení čipů.
Natáhnu ruku a vezmu si od ní drobný čip. "Co s ním mám udělat?" zeptám se.
"Prohlédnout si ho. Až nastane ten správný čas, vložíš si ho do svého slotu na karty a čipy a prohlédneš si celý obsah. Rozumíš?"
"Ano. A kdy nastane správný čas?"
"Až mě zabiješ," řekne žena. Tohle jsem neočekávala. Zarazím se. Zabít nadřízeného, to nesmím.
"Musíš mě poslouchat, jsem tvá nadřízená," řekne s mírným úsměvem žena, jako by věděla, na co myslím. Asi to doopravdy ví, zřejmě zná roboty jako já dost dobře, když je z našeho oddělení. A má pravdu. Musím ji poslechnout.
"Kdy vás mám zabít?" zeptám se, protože to ode mě očekává.
"Co nejdřív," zašklebí se. "Zvládneš to nějak rychle a co nejméně bolestivě, že ano?"
"Ano."
"Tak dobře. Ale nezapomeň, až to uděláš, prohlédni si ten čip," tvrdě se zasměje, "Samozřejmě, vy nezapomínáte, ne jako my lidé. Bez čipů bychom byli nahraní. Ale přesto, kdysi to lidé zvládali. Všechno bylo tak jiné, přirozenější."
"Nyní máme skvělé technologie," řeknu a myslím na to, jak jsem oproti lidem dokonalá, ale přesto plně nechápu, co ta žena říká.
"Ano, to jistě, ale muselo to být kouzelné, bez toho… všeho. Bez čipů, počítačů, televizí… bez elektřiny. Veliké, barvené šaty, koně…" Zřejmě mluví z cesty, protože vzpomíná na doby, které byli už dávno a byli hrozně nepraktické, bez dnešních vymožeností.
"Nerozumím," namítnu.
Žena na mě pohlédne a trochu chladně se zasměje, až ztuhne bolestí, zřejmě je zraněná vážněji, než to vypadá. Dýchá trochu namáhavě a srdce jí divoce buší.
"Jak bys taky mohla. Vždyť neumíš cítit, nemůžeš to pochopit," odpoví, ale v hlase jí zaznívá nějaká emoce, kterou zařadím jako soucit.
"Mohla bys prosím…" požádá mě.
"Ano?"
"Mohla bys prosím splnit, co jsem ti řekla? Ale potom si prohlédni čip, ano?"
"Ano samozřejmě," řeknu a přichystám si zbraň.
"Děkuji. A víš co? Ráda jsem tě poznala," dodá. Poznám, že je správný čas.
"Já vás také," sdělím jí, ačkoliv to není pravda, protože nedokážu cítit radost a ona to ví, ale pochopí mě a zavře oči.
"Miluji tě Stevene," zašeptá tiše pro sebe, nebo pro někoho, kdo zde není, ale stejně to slyším. "Nenechám tě samotného, slibuji." Potom už mlčí a já splním její přání a vystřelím. Žena doširoka otevře oči, sykne a naposledy vydechne, a přestože se snažím způsobit jí co nejméně bolesti, cítí to. Ale takhle si to přála. Musel vědět, co ji čeká.
Odstoupím dozadu a prohlédnu si čip v druhé ruce. Schovám zbraň, otevřu kryt, který schovává mé sloty na karty a čipy a nachází se na mé levé ruce, a vložím čip na správné místo.
Vtom strnu, ale připadám si, jako by mě v setině vteřiny něco rozervalo na kousky. Lámu se a hroutím, je to, jako bych se topila a zároveň se konečně nadechla vzduchu, jako bych křičela z plných plic a padala z útesu, doběhla maraton a budila se ze snu. Jako bych stála na vrcholku věže, byla postřelená, jako bych umírala, jako bych poslouchala hudbu na maximální hlasitost, až by mě celou rozechvívala. Je to, jako bych byla celý život slepá a najednou bych zničehonic otevřela oči a viděla.
Protože najednou vím, co to znamená žít, co to znamená cítit.
V tom jediném maličkém čipu je uchováno vše, co hnědovlasá žena prožila a cítila, od doby, kdy si nechala čip voperovat, když jí bylo devatenáct let. Moje systémy dokážou tyto informace přehrát a nyní všechno vím, všechno cítím. Jako by v tom maličkém kousíčku kovu a plastů byl celý svět, v plné své šíři, výši, hloubce, všechno. A všechno mě to zaplaví v jediném okamžiku, protože můj systém je rychlejší než lidské vnímání, všechno se to děje právě teď.
Najednou vím, jaké je to nadechovat se, jaké je to vtáhnout vzduch do plic a potom ho vypustit zpátky. Vím, jak to někdy bolí, jako například tehdy, když ta žena ležela mezi troskami budovy. Už to není jen ta žena, je to třiceti jednoletá Amanda, které přátelé říkali Amy a jeden jediný člověk jí směl říkat Mandy. Vím, že když člověk nedýchá, bolí to, a když se potom nadechne, je to nesmírná úleva.
Najednou vím, co znamená mít pět smyslů. Vím, že zrak je nejdůležitější a že se podobá mému zraku, ale je mnohem méně ostrý a spolehlivý, přesto však má své kouzlo.
Najednou vím, že lidský sluch je sice mnohonásobněji horší, než ten můj, ale přesto je k nezaplacení. Slyším něžná slůvka, která mi nikdy nikdo neřekl, jak je někdo šeptá do Amyina ucha a zní jako hudba, jako šveholení ptáčat.
Najednou vím, jak je lidský hmat úplně jiný, než mé senzory pro dotyk. Cítím čísi hebké ruce na Amandině tváři, jak jí něžně jezdí palcem po bradě a rtech, až se Amandě zavírají oči. Cítím rozdíly mezi povrchy pod jejími prsty, jak je hedvábí hebké, smirkový papír drsný, kočičí srst měkká a kov tvrdý a hladký. Rozeznávám také rozdíly mezi teplotami. Některé věci mají jenom jednu teplotu, například led pořád studí a oheň pořád pálí, jiné však můžou být různé, například voda, kterou člověk nemusí cítit vůbec, nebo mu může opařit ruce a následně způsobené škody příjemně zchladit.
Najednou vím, co znamenají vůně. Některé jsou příjemné, Amyin oblíbený sprchový gel, čerstvě vyprané prádlo, vůně pečeného kuřete, země po dešti. Jiné zase příjemné nejsou, jako staré zatuchlé sklepy ve starých budovách, které ještě nezbourali a nepostavili místo nich jiné, nebo mokří psi.
Najednou vím, jak dobře chutnají jahody, Amandina nejoblíbenější mňamka, protože už chápu chutě. Cítím, jak se Amy na jazyku rozplývá šumivý malinový bonbon, jak si ukusuje chleba s máslem, jak žíznivě polyká citronovou limonádu, jak s odporem jí játrovou omáčku, ale tváří se, že jí to chutná, aby neurazila hostitelku. Pomyslím si, že bych moc ráda okusila marshmallows a krevety, ale hrášek bych naopak jedla nerada. Cítím všechny ty chutě a vím, že kdybych byla člověk, sbíhali by se mi sliny.
A také už vím, jak silné dokážou být emoce. Nejsilnější jsou bezpochyby láska a nenávist, ale i jiné emoce se vyskytují často a silně. Nejvíce se mi zalíbí radost a štěstí, ne jenom lidský výmysl, ale opravdové štěstí, kdy se člověk směje z plných plic, nebo se nemůže přestat usmívat. A fascinuje mě láska. Jako robot jsem ji viděla jako další lidskou zbytečnost, jenže teď, když mám v sobě čip s lidskými vzpomínkami, zapnuli se ve mně emoce. Mohla jsem je mít už od začátku, jenže výrobci mi je nedali, ale možnost tu byla. A teď už vím, jaké je to někoho milovat. Už vím, jak vás láska dokáže týrat, ale zároveň přivést do úžasné euforie. Amy milovala Stevena, znala se s ním už od dětství, oba žily ve stejném dětském domově a vyrostli spolu. Nikdy nebyli manželé, ale sňatek k lásce nepotřebovali, byli pro sebe životními partnery, sourozenci i nejlepšími přáteli. Amanda nesnášela, když jí někdo řekl Mandy, ale když to byl Steven, nevadilo jí to, dokonce se jí to od něj líbilo.
A tak mezitím, co se mé robotí tělo zhroutí do trosek a otřásá se vzlyky, - ano, můžu brečet, vytvořili mě natolik podobnou člověku, abych ho mohla dokonale předstírat a vyjednávat, jenže nepočítali s tím, že bych někdy brečela doopravdy, kvůli emocím, ne jenom kvůli tomu, abych někoho přesvědčovala - protože ten příval nových věcí, emocí, myšlenek a poznání je i na mě příliš, teď když mám emoce, poznávám Amandin životní příběh.
Její rodiče umřeli, když byla ještě hodně malá a proto si na ně skoro nepamatovala, ale v hlavě jí utkvělo pár mlhavých vzpomínek, například to, že maminka měla dlouhé hebké blonďaté vlasy, nebo že tatínek jí rád zpíval ukolébavky. Občas přemýšlela, jestli by nebylo dobré mít čip v hlavě už od malička, jelikož by si pamatovala na rodiče. Nikdy nepřišla na to, jaká je na tuhle otázku odpověď, protože by si sice mohla rodiče kdykoliv připomenout, ale zase by se jí víc stýskalo.
Jelikož tedy neměla rodiče, vyrůstala v dětském domově, kde poprvé potkala Stevena. Byl to chlapec s černými kudrnatými vlásky, hnědýma očima, širokým úsměvem a ďolíčky na tváři. Jeho rodiče nebyli mrtví a později se dozvěděl, že jeho matka s ním otěhotněla velice mladá a neměla to srdce jít na potrat, jenomže se o něj nezvládala starat a tak ho raději dala do dětského domova. Když byl však dospělý, hledat ji nechtěl a Amanda ho do toho nenutila.
Protože byla Amanda opravdu šikovná, dobře se učila, byla inteligentní, když dospěla, brzy se jí podařilo sehnat zaměstnání - dostala práci ve společnosti, pro kterou pracuji i já. Přesvědčila šéfa, aby zaměstnal i Stevena, a jak stárli, vypracovávali se a skončili na velice vysokých pozicích, přestože byli relativně mladí.
Jednoho dne však Stevena sesadili dolů - dali mu mnohem nižší pracovní pozici, ještě nižší, než když začínal a v práci se s lidmi na vysokých pozicích, jako měla Amy, vůbec nestýkal. Amanda byla zděšená, ale Steven jí doma nechtěl prozradit, co se stalo, domnívala se však, že šlo o nějakou jeho osobní vzpouru a že se to týkalo nové řady robotů, do kterých patřím i já. Věděla, že se o ni bál a chtěl ji ochránit, a proto jí nic neřekl. Jeho obavy byli zřejmě opodstatněné, jelikož Amandu potom v práci vyslýchali, ale asi došli k názoru, že s tím nemá nic společného, protože jí nechali stejnou pracovní pozici.
Potom se však Amanda dozvěděla o akci, která byla vlastně moje první mise. Šlo o to, že potřebovali otestovat moji spolehlivost a tak umístili do sklepení budovy, v jejíchž troskách teď brečím, malou bombu, ne natolik silnou, aby budova vybuchlo, ale dostatečně silnou, aby způsobený otřes budovu zboural. Jenže v budově byli lidé, připravení jenom pro mě, abych je zabila. Lidé od nás, jak jsem je donedávna nazývala, zablokovali východy, takže ti, co byli uvnitř, nemohli uprchnout, nebo se před bombou nějak zachránit.
Amanda sice věděla, že bych teoreticky mohla zabíjet, ale nenapadlo ji, že by kvůli mně zničili budovu plnou nevinných lidí. A nejhorší na tom bylo, že pod nějakou falešnou záminkou do budovy poslali i Stevena, protože ho chtěli zneškodnit, byl pro ně moc nebezpečný, jak se Amy domnívala.
Když to Amanda zjistila, nemohla to nechat být a rozhodla se, že se pokusí Stevena a ostatní lidi zachránit, a tak vyrazila k budově. Jenomže tam přišla moc pozdě. Jelikož si odmontovala bezpečnostní sledovací zařízení, naši lidé nemohli vědět, že tam je a tak ji na pozemku uvěznili spolu s ostatními.
Nestihla Stevenovi říct, co se děje, protože bomba vybuchla, budova se zhroutila a v okamžiku, kdy se na Stevena zřítila betonová deska ze stropu a na místě ho zabila, jí to zlomilo srdce a její život ztratil veškerý smysl. Rodinu neměla, pracovala pro vrahy a měla dojem, že celý její život byl lež. Měla neodbytný pocit, že smrt jejích rodičů nebyla nehoda, ale byla stejně plánovaná jako smrt Stevena, protože se jí opravdu bledě vybavovalo, že rodiče pracovali pro stejnou společnost. Minulost se opakuje, znělo jí v hlavě po dobu, kdy na mě čekala, protože věděla, že ji přijdu zabít. Měla trochu strach, že ji zabiju dřív, než mi dá svůj paměťový čip, ale doufala, že to stihne.
A taky to stihla. A teď taky ležím zhroucená vedle jejího těla a pomalu mi dochází slzy, opravdu, už jsem vyčerpala skoro celou bombičku tekutiny, která má napodobovat slzy. Amanda mi ten čip chtěla dát proto, že usoudila, že i já si zasloužím chápat, co to znamená cítit, že i já, chladnokrevný zabiják, si zasloužím vědět. A potom už chtěla umřít. Chtěla se znovu setkat se Stevenem a rodiči. Sice byla jedním z těch chytrých lidí, co nevěřili na nebe ani peklo, ale věřila, že se znovu uvidí s lidmi, které miluje. Přeju jí to. Doufám, že je uvidí. A doufám, že mi odpustí.

A tak díky Amandě vím. Vím, že někteří lidé jsou chladní jako kov a nezaslouží si to, čeho se jim dostává, ale že naopak někteří lidé, jako například Amy, jsou plní světla, a kdyby existovalo nebe, určitě by se do něj dostali. Vím, co to znamená cítit, vím, co to znamená žít, a vím, co to znamená milovat.
A vím, že láska znamená víc než život.
Ale také díky mým a Amandiným zkušenostem vím, co bude následovat. Jelikož moje bezpečnostní sledovací zařízení bude ukazovat, že jsem se už nějakou dobu nepohnula z místa, někdo od nás - je tak zvláštní myslet na to, že k nim patřím - mě přijde zkontrolovat. Najdou mě na hromadě trosek vedle mrtvého těla, jak mám tváře mokré od slz a jsem zdevastovaná. Samozřejmě, moje devastace je vnitřní, pod touhle pitomou dokonalou skořápkou ji neuvidí. Vezmou mě zpět tam, odkud mě dovezli. Vyberou mi čip, takže už zase nebudu schopná cokoliv cítit, umyjí mě od prachu a oblečou do bílé kombinézy.
Ale to bych ještě pořád nebyla jejich dokonalá panenka. Samozřejmě, sice už zase nic neucítím, ale vzpomínky mi zůstanou. A tak je smažou, jako by nikdy neexistovali. Takhle snadné je smazat robota. Něco zmáčknete a někdo se vynuluje.
Zaslechnu kroky, jak se ke mně někdo blíží. Jak jsem předpokládala, jdou mě zkontrolovat. Vím, co uvidí, a vím, co udělají.
Takže, tohle asi bude konec mého příběhu.



Jdu chodbou. Chodbou, která by se mohla zdát prostě jako normální chodba, ničím specifická, ničím zajímavá. Jenže ona taková není. Ani já nejsem obyčejná, ačkoli bych se taková mohla zdát. Jsem robot, dokonalý stroj, a rovnoměrnými kroky jdu chodbou, která také není obyčejná.
Minulost se opakuje, vynoří se v mé mysli odněkud věta, která ani nedává smysl. Nevšímám si ji. Zřejmě to bude nějaká drobná výrobní vada, nic, čemu by bylo třeba věnovat pozornost.
Protože pozornost teď budu věnovat mé první misi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Klikni

Klik

Komentáře

1 Knihofil18 Knihofil18 | 2. září 2013 v 16:15 | Reagovat

O páni. Tak toto bolo skvelé. Sci-fi a dystopické! Roboty a čipy! Perfektné! Ako kúsok plechu dokázal pochopiť ľudskosť. Wow. Lajk na bloglovin, lajk na faccebook a hviezdičky, pretože to je moja najobľúbenejšia jednorázovka!

2 Roto Roto | Web | 2. září 2013 v 16:55 | Reagovat

Je to naprosto úžasné! Chudák robot... zrovna když pochopil lidské emoce, myšlenky, tak mu je vezmou :-( Nesnáším ty programátory robotů!

3 weilyn weilyn | Web | 2. září 2013 v 17:18 | Reagovat

Ta povídka je vážně krásná :)

4 Lory Lory | Web | 2. září 2013 v 19:02 | Reagovat

No páni ta je dlouhatánská!!! Ale za to povedená :)

5 Emily Emily | 3. září 2013 v 14:01 | Reagovat

Takže... :D vůbec nelituju toho,že jsi mi to dala už ve škole a nemusela jsem čekat až domů.bylo to boží! :) Čekala jsem jak to dopadne a říkala si jak by bylo super kdyby pochopila emoce a nebyla jen zabiják no a potom ta žena a když to prožila jsem myslela,že to v ní zůstane,ale ono ne! Bylo mi jí strašně moc líto! A ty lidi...ZMETCI!!! kdyby aspon dala význam té poslední větě minulost se opakuje,ale ona né... :D Jinak moooc vydařené :))

6 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 3. září 2013 v 18:29 | Reagovat

Krásná povídka! Nechápu, jak můžou zabíjet nevinný lidi kvůli zkoušce na roboty. To je od nich hnusné. Ale je dobré, že Amanda to tomu robotovi všechno předala a on pochopil. A ten konec! Zase znovu, zajímalo by mě kolikrát se to bude opakovat :-)

7 Nebeská Nebeská | Web | 12. září 2013 v 17:21 | Reagovat

Pokud mohu, pozor na opakující se slova. :) Chodba, budova...
Jinak je to zajímavý nápad, o tom není pochyb... zajímalo by mě, proč jí poslali zabíjet lidi - proč ne jim pomoci? Ale tak kdo ví, jaké k tomu měli důvody, že? Co to bylo za lidi...
Kdo ví, jestli se ten robot pohybuje pořád po stejném - moje první mise. :)

8 Hanka Hanka | E-mail | 5. května 2014 v 18:35 | Reagovat

Chudák robotická holka :)

9 X-D X-D | 22. listopadu 2014 v 14:17 | Reagovat

Mě to přijde podobný jako Hunger games 3 - tam bylo HISTORIE SE OPAKUJE, a taky si tam nechali skenovat sítnici

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama