Propast 5. kapitola

8. října 2013 v 14:55 | Natally |  Moje literární pokusy
Po strašně dlouhé době přidávám další kapitolu Propasti. Mám ji napsanou už delší dobu a problém je v tom, že další kapitoly napsané ještě nemám a navíc mám strach, že se do toho zamotám. Vím, jak to zkončí, ale nevím, jak se k tomu konci dopracovat, nějak aby to dávalo smysl, nebylo to moc krátké ani moc dlouhé, aby to o něčem bylo a nebylo to extra nudné a prostě... první díl Propasti jsem sice na blog vložila 1. června 2012, ale napsané jsem to měl mnohem mnohem mnohem déle (je to vlastně takový moje "dětská práce", ten začátek... a ten nápad je hoooodně starý - nejdřív mě napadl konec, potom začátek a teď se snažím vymyslet prostředek. Ostatní kapitoly ale už nejsou tolik staré.)
No, tak keců asi bylo dost. Pokud si to někdo vůbec přečte, budu ráda. A pokud by se to někomu líbilo? Byla bych ještě radši.
Asi to nějak dopíšu do konce, protože mi vadí, že jsem to jenom začla a nedokončila. Takže ať to čtete nebo ne... hele, radši žádné sliby předem, OK? :D



5.Kapitola - Zmatek, zmatek a zase zmatek

Sára


Bylo to neuvěřitelné! Jako hypnotizovaná jsem se otočila doleva a zírala na plameny. Objevili se tak náhle, jako by to bylo nějaké kouzlo. Olizovaly dveře a zářily. Malou chvíli jsem jen zůstala stát a nevěděla, co cítím víc. Strach, překvapení, vzrušení, úlek?
Všechny jako by se zastavilo, přesně jako ve filmu, a do toho všeho se hlasitě ozýval jediný zvuk. Už to nebyl můj jekot. BUCH, BUCH, BUCH. Jestli mi předtím, když jsem se bála matky, srdce hlasitě bušilo, teď bušilo jako o závod. Hlasité tupé údery o moji hruď, BUCH, BUCH, jako by se mi orgán snažil prorazit hruď a vyrvat se mi z těla. V krku se mi udělala hrudka, takže jsem nemohla polykat a na záda jako by mi někdo lil ledový vodopád, tak mi po nich stékal pot. Mrazivý. Mrazivý a děsivý.
"Sáro?!" prolomil najednou okamžik matčin hlas a nastartoval mi znovu myšlení. Možná až moc rychle. Zničehonic mi hlavou proletělo snad milion myšlenek a každá se dožadovala pozornosti.
Hoří!!!
Musím si vzít doklady, mám je nahoře!
Kde jsem nechala telefon???
…když hoří, má se z okna vystrčit bílá látka, aby na požár upozornila okolí…
Nejbližší východ bude zřejmě…
Jak to uhasit? Zvládnu to?
…stejně by nás nikdo neviděl, bydlíme u lesa…
JAKÉ JE ČÍSLO NA HASIČE?!!! 155? Ne, to bude něco jiného…
…přes terasu v kuchyni…
150! 0 na konci, jako h0ří! A co je teda 155? Není něco ještě před tím?
Mám ho v kapse? Ne, to asi ne…
Trhla jsem sebou tam, potom zase zpátky. Co udělat nejdřív? Můj telefon je v nedohlednu, takže musím najít matčin a zavolat hasiče. Nebo běžet pro doklady, peníze? A nebo se prostě co nejrychleji dostat odsud? Vyrazila jsem ke schodům, potom se zarazila. CO MÁM DĚLAT?
…už vím co je 155! 5 na konci jako vozíček, takže nemocnice…
"Sáro, co se děje?"
"Cože?"
"Co se děje?"
"Jsi slepá?!" zakřičela jsem, prudce se otočila, popadla matku za ramena, až sebou trhla a zatřásla s ní.
"Au! Proboha Sáro, co to děláš?!" vyděsila se a snažila se mi vykroutit.
"Ty to nevidíš?" pustila jsem její ramena. "Hoří!" Zase jsem se otočila a zuřivě zamáchala rukama směrem k plamenům.
…a když to zvednou, co mám udělat první? Proč jsem nedávala pozor!
"PROBOHA! PANEBOŽE! BOŽE, BOŽE, BOŽE! Musíme něco dělat, hned teď! Uhoříme tady!!! Kde máš telefon?" Ječela jsem a věděla, že se mě zmocňuje naprostá hysterie. Takhle se normálně k matce nechovám, nikdy jsem tohle nedělala. Ale proti hysterii jsem neměla šanci. Jak jsem se zuřivě rozhlížela a pořád se snažila vyrazit jiným směrem, spatřila jsem matčin telefon položený na stolku v obývacím pokoji.
Vždyť jsem to slyšela nejmíň milionkrát! Je zvláštní, jak si člověk myslí, že něco 100% ví, a potom, když to potřebuje, se ukáže…
Bleskovou rychlostí jsem se procpala kolem matky a vyrazila jsem do obýváku.
"Sáro!" tentokrát ona popadla za rameno mě a zabránila mi tak dostat se až ke konferenčnímu stolku a tím pádem k telefonu. Nějakou supersílou mě otočila čelem k sobě.
…jé, a co je tedy 158? Nebo to vůbec není? Nepoužívá se místo něčeho 112?
"Co to vyvádíš?" zeptala se mě a vypadala vyděšeně. Opravdu hodně vyděšeně. Ale já jsem taky byla vyděšená a obě jsme měli pořádný důvod. Vždyť hořelo! Ale taky jsem začínala být pořádně naštvaná…
"Co si myslíš?! Zachraňuju nám život! Musím co nejdřív volat hasiče! A proč nic neděláš? Musíme se odtud dostat, mami! Kde máš peníze a doklady? Musíme si pospíšit, vážně si pospíšit…"
Ale co když ta látka neměla být bílá? Záleží vůbec na barvě?...
"Vzpamatuj se Sáro! Proč chceš volat hasiče? Vždyť nehoří. Všechno se ti jenom zdá. Může za to Patrik- "
Prvně se mám asi představit, ne? Ale hloupost, důležitá je adresa…
"Jak to myslíš, nehoří?! Copak ty to vážně nevidíš? Ty dveře-! A kdo je vůbec Patrik?" hlas se mi zlomil a po tvářích se mi valily slzy, jako další vodopád. Kéž by tak uhasily ty plameny! Ty plameny, které tak pálí a září a za chvíli nás zabijí.
…mám dojem, že člověk se spíš udusí, než aby uhořel…
Za jak dlouho tady budou? Do 15 minut? Ale nejdřív je musím zavolat!
"Mám strach," vzlykla jsem.
"Ššš," udělala matka a objala mě. Brečela jsem jí na noční košili.
"Musíme zavolat ty hasiče…" zakníkala jsem.
Odtáhla mě na kousek, aby na mě viděla, otevřela pusu, jak se chystala něco říct a v tom se zajíkla a v očích se jí objevila další vlna strachu.
"Mami?" zašeptala jsem. "Už vidíš ty plameny?" zeptala jsem se hlasitěji a chtěla se jí vykroutit.
"Tvoje oči…" řekla matka mrtvým tónem a zírala na mě.
"Moje oči-? Cože-?" nechápala jsem to. Co teď záleží na mých očích? Musíme se odtud dostat a zavolat hasiče! "Pustíš mě? Musím zavolat ty hasiče!"
"Sáro, tvoje oči-!"
"Co?!"
Vzala mě za ruku, dotáhla zpět do chodby a postrčila k zrcadlu na stěně.
"Zrcadlo? Na to teď NENÍ ČAS!"
"Ty oči!" sykla jenom a ukázala na můj odraz
Jako by mě ovládal někdo jiný, podívala jsem se na zrcadlo a na moje oči. Strnula jsem.
"Cože?" zamumlala jsem a sáhla si na obličej - což bylo vzhledem k situaci dost nevhodné. Hasiči už dávno mohly být na cestě-!
"Moje oči…" Hleděla jsem na ně a nechápala. Muselo to být tím světlem. Byl to jen nějaký klam, iluze vytvořená tím, jak mě osvětloval oheň, ale skoro se zdálo, že moje oči mají zelenou barvu.
Vždycky jsem měla hnědé oči, teda vlastně skoro - když jsem se narodila, byly tmavě modré, ale brzy se zbarvily - ale teď byli hlavně zelené, s malými hnědými ploškami. Když jsem se snažila v hlavě tu barvu pojmenovat, napadlo mě mechová, ale tahle byla trochu světlejší.
A najednou se mi oči v odrazu rozostřily, potom i nos, pusa a čelo, postupně uši a vlasy a nakonec zešedlo všechno, tmavlo to a zmizelo.

Něco studeného. Nějaký tlak. Zvuk.
"Srrrrrrrr…"
Slabá bolest. Zase zvuk, tentokrát hlasitější.
"Sáro!"
Víčka se mi pomalu otevírala. Šedo. Něco rozmazaného.
"Slyšíš mě, Sáro?"
Něco rozmazaného se pomalu zaostřovala.
Zrzavé vlasy, opálená pokožka, hnědé oči, stažené obočí.
"Mami?"
"Sáro!"
Pomalu jsem se posadila. Na vteřinku se všechno kolem zase rozmazalo, potom se to však spravilo.
Poznávala jsem náš obývák. Matka byla sehnutá u pohovky, pozorovala mě.
"Co se stalo?"
"Ty si to nepamatuješ? Zase?"
"Co?" zamyslela jsem se. Potom zalapala po dechu.
"Oh, panebože!"
Vzpomněla jsem si na všechno.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Klikni

Klik

Komentáře

1 Lory Lory | Web | 9. října 2013 v 16:15 | Reagovat

Páni, excelentní :) Já jsem teda bohužel nečetla předchozí kapitoly, budu to muset napravit, tak jsem v tom ani neviděla tu návaznost...  Ale mistrovsky popsaný ten záchvat... hoříí.... fakt dobrý a to s těma telefonníma číslama, tak skvělý :) Co to má s těma očima? Jsem zvědavá, těšíme se na příště, tohle se ti moc povedlo :D

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 9. října 2013 v 20:33 | Reagovat

Wow.. je to super... Další povídka se zelenýma očima, miluji zelené oči..:D Jinak to máš hezky napsané a napínavé, takže se určitě při čtená nikdo nudit nebude.. Teď jdi rychle vymýšlet další kapitoly..! :-)

3 Lory Lory | Web | 9. října 2013 v 21:01 | Reagovat

To png jsem dělala v PhotoFiltre Studiu-X, všechnu grafiku dělám tam :) Kdybys potřebovala ještě s něčím poradit, klidně napiš ;)

4 Hanka Hanka | E-mail | 15. května 2014 v 12:19 | Reagovat

Ten nával těch myšlenek, to se ti vážně povedlo :) To by mě nikdy nenapadlo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama