A tak dál 1 - Jako hvězdy

30. dubna 2014 v 18:54 | Natally |  Moje literární pokusy
Často se mi stává, že mě napadně nějaký úsek příběhu, nebo povídky, který by se skvěle hodil do nečeho s více kapitolami a rozvinuťejším dějem. Jenže kdybych kvůli každému takovému mininápadu měla začínat s novým příběhem, asi by to moc nešlo. A tak si občas něco z toho zapíšu do sešitu a zařadím to do kategorie, kterou nazývám A TAK DÁL.
No a napadlo mě, že bych něco takového mohla dávat na blog - je to výhodné v tom, že to nepokračuje, takže člověk nemusí čekat na další kapitoly, nebo (autor) přemýšlet, co by v ději mělo nastat dál. Taky to nepotřebuje nějaký originální děj - ono tam totiž nejde o děj, spíš o nějakou myšlenku, o něco, co si postava myslí, nějaký názor nebo tak :). A taky se nelekněte - je to scéna vytržená z děje, můžete si domyslet, kdo jsou postavy a proč se to vlastně odehrává, jak by to pokračovalo a kdo by nakonec umřel :D (více v celém článku)


Ale pokud chcete vědět alespoň něco o dnešním miniúseku příběhu, tak se odehrává u táboráku, ostatní jsou už zalezlí ve stanech (nebo klidně v chatkách, to už je na vás), jen hlavní hrdinka je ještě u ohniště a spolu s ní tam je (možná teprve dojde) Megan. Jak tak nad tím přemýšlím, klidně by se to mohlo odehrávat v Divočině z Deliria, nemyslíte?
No keců kolem už asi bylo dost, takže už vás nebudu zdržovat. Ale ještě prosím omluvte, že to občas třeba nebude až tak dávat smysl, nebo bude vyjadřování kostrbaté - jedná se o něco jako hrubou verzi (sice jsem si to dlouho v hlavě přehrávala, ale když jsem si pak sedla a přepsala to, samozřejmě jsem spoustu důležitých věcí určitě zapomněla a celé to vyzní trošku jinak, než jak mělo. Třeba tam mělo být méně úvah o Meganině osamělosti, jenže když už jsem to psala, prostě mě to donutilo trošku osvětlit její situaci - ačkoliv se ještě spousta dá domyslet :))

Obrázek je ze stránky weheartit :)

JAKO HVĚZDY

Beautiful life. | via Tumblr

Přitáhnu si bundu těsněji k tělu a sklopím oči.
"Každý jsme něco ztratili," ozve se ochraptěle Megan a prohrábne si krátké světle hnědé vlasy.
"Já vím," šeptnu a povzdechnu si. Megan chvíli mlčí, ale potom se zeptá: "Co ti chybí?"
To je od Megan nečekané, většinou se zajímá jen o sebe, ale teď jak bychom měly nějakou zvláštní empatickou chvilku. Znovu si povzdechnu a lehnu si na dřevo, sloužící jako lavička.
"Jak to říct?" vydechnu a zahledím se na jasné hvězdy nade mnou. "Já… ehm, já postrádám lásku. Potřebuju ji. Jak bych to jen popsala…" Civím do hvězd a hledám slova. Natáhnu ruce k obloze.
"Je to, jako ty hvězdy nade mnou. Když člověk takhle leží pod oblohou, může mít dojem, jako by ty hvězdy nebyly vzdáleny světelné roky od Země, ale jako by byly na nějaké černé desce, jen kousíček, jako kdyby člověk dostatečně natáhl ruku, mohl by ty hvězdy seškrábnout z té desky a sebrat si je do hrsti. Jako by byly blízko, tak blízko… ale ve skutečnosti člověk jenom cítí jejich záři, nějak podvědomě ví, jaké by to bylo, jaké by bylo se jich dotknout, i když se jich předtím nikdy skutečně dotkl. Ví, jaké by bylo po nich přejet prsty a všechny je sesbírat do dlaní, jaké by bylo je ochutnat, nechat rozpustit na jazyku, vetřít si je do kůže, vlít do žil a obalit se jimi jako bahýnkem v lázních. Ale jediné, co člověk může, je zvednout ruce a mít pocit, že jeho prsty jsou čím dál tím kratší a ačkoliv by stačilo se natáhnout jen o trošičku, trošičku víc, k těm zářivým hvězdám, nejde to. Má pocit, že mu ta zářivá světýlka unikají mezerami mezi prsty, ale ve skutečnosti to není pravda, protože je nikdy neměl. Přesto po nich touží. Ale nedokáže se natáhnout až ke hvězdám, aby je získal.
Nejde to, víš? Nemůžeš se dotknout hvězd," obrátím se na Megan. "A tak mi to připadá i s mojí láskou. Cítím ji, připadá mi tak blízká, ale vzdálená zároveň. Jako bych jen nenatahovala prsty dostatečně daleko. Jako by stačil jen tak maličký kousek," naznačím palcem a ukazováčkem malou vzdálenost, "jen tak maličký, maličký, nekonečný kousek." Prudce spustím ruce k tělu.
Megan na mě hledí, ale potom jako by se něco změnilo. Na chvíli, mezitím co si zase sedám, mlčí, asi zvažuje, co říct. Mírně nakrčí čelo a pak tónem, který je úplně jiný, než před chvílí, řekne: "Člověk ve tvém příběhu prý hvězdy nikdy ve skutečnosti neměl. Myslela jsem, že jsi něco ztratila. Jako já. Jako oni," zase se odmlčí, skousne si ret. "Ale člověk nemůže ztratit něco, co nikdy neměl."
Potom se otočí a odejde. Vím, že je naštvaná, protože si myslela, že i já jsem ztratila něco důležitého, že její bolest znám. Tvrdí, že i ostatní o něco přišli, ale asi má dojem, že její bolest je větší. Doufala, že bych v tom mohla být jako ona, že bych ji mohla pochopit, nechtěla být sama. To proto je tak odtažitá. Má dojem, že jí ostatní nemůžou rozumět, když neprožili to, co ona. Myslím, že se plete. Možná se bojí, že jí lidé ještě víc ublíží, že když se jim otevře, utečou od ní a ona ztratí někoho dalšího.
Možná bych se měla na Megan naštvat, za to, co a jak mi řekla, ale ona za svou zášť tak úplně nemůže. Místo toho, abych se to pokusila řešit, znovu si lehnu na kládu a zahledím se na hvězdy. Jako by stačilo natáhnout ruku…


Megan mi řekla, že nemůžu ztratit to, co jsem nikdy neměla. V tom má asi pravdu. Ale že jsem to nikdy neměla, neznamená, že mi to nemůže chybět. Věřte mi, může.

Víc než cokoliv jiného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaký je váš nejoblíbenější webový prohlížeč?

Google Chrome
Internet Explorer
Mozilla Firefox
Opera
Jiný

Komentáře

1 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 5. května 2014 v 13:13 | Reagovat

Páni! Tak to je úžasné!:3 Moc se ti to povedlo!:)

2 Natally Natally | Web | 9. května 2014 v 18:09 | Reagovat

[1]:  Děkuji, vážím si toho :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama