"Vypravování - Africká dobrodružství"

12. listopadu 2014 v 19:53 | Terez (dříve Natally zlatíčka ;)) |  Moje literární pokusy
Jak možná někteří víte, momentálně chodím na střední školu (gymnázium) a měli jsme za úkol napsat vypravování. Na výběr bylo ze tří témat a já nevěděla, pro které se rozhodnout, nakonec jsem vybrala to, ke kterému mě něco napadlo jako první a - vážně jsem nebyla pod vlivem nějaké drogy nebo podobně (leda pod vlivem toho, že po dlouhé době neco zase píšu :D), když jsem to psala a vymýšlela :D Podmínkou bylo: styl - vypravování; délka - minimálně 250 slov (ve skutečnosti mi většinou dělalo problém napsat něco krátkého, vždycky jsem ve škole musela mačkat písmenka, abych nepřesáhla zadané stránky - no ne vždy se mi to povedlo :D); téma - Africká dobrodružství (potom byla ještě dvě další témata) a muselo to navazovat na text, který zvýrazním tučně.
Co k tomu ještě říct, možná to, že by mě takové téma asi nikdy samotnou nenapadlo, ale když už jsem si ho vybrala, snažila jsem se to nějak zpracovat a vzniklo to, co vzniklo :D. Tak přeji příjemné čtení :D

(\__/)
(^o^)/")
( ("')("')

Prodírali jsme se hustou džunglí. Nad našimi hlavami se ozvaly zvuky. Byla to opice v korunách stromů. Než jsem ji ale stačil vyfotit, byla už jinde. Létala vzduchem z větve na větev jakoby nic. Když se zastavila, měl jsem pocit, že mi chce něco sdělit. Pak se zašklebila a zmizela. Vtom jsem si uvědomil, že jsem tam sám. Stáhlo se mi hrdlo, zoufale jsem se rozhlížel kolem sebe, ale po naší skupině ani památky. Byl jsem tam jen já, můj foťák a prales. Nade mnou se z výšky ozýval zpěv ptáků, větve nenápadně skřípaly pod končetinami zvířat a stromy naléhavě šuměly, jako by mi, stejně jako ta opice před chvílí, chtěly něco říct. Napnul jsem uši a poslouchal jejich tichý šepot.
Moje srdce, které se před chvílí zběsile rozbušilo, se začalo vracet do svého obvyklého tempa, protože jsem si uvědomil, že se není čeho bát, že džungle je jako staré a obrovské nepochopené zvíře, ale když mu budu pozorně naslouchat, když se budu snažit mu porozumět, když ho budu vnímat všemi smysly, ne jenom těmi pěti základními, o kterých lidé mluví, ale i těmi, co jsou schované někde hluboko ve mně a stejně tak v každém jiném člověku, to úžasné zvíře to vycítí a dovolí mi vidět jeho nitro, pohlédnout na jeho plnou krásu.
Ohromeně jsem se rozhlížel kolem sebe. Ze země rostla zelená tráva, nízké keře i stromy, vysoké až desítky metrů. Někde poblíž zurčel pramínek malé říčky a spolu s šuměním slabého větru a zvukem listů splýval do kakofonie zvuků, znějících jako hudba. A všude kolem mě byla zvířata, brouci pochodující mi u nohou, opice houpající se ve větvích, šelmy číhající na svoji kořist i jejich oběti, utíkající či schovávající se v korunách stromů i mezi listy, plazící se hadi, zpívající ptáci a vážky a motýli poletující vzduchem, který voněl vlhkostí a životem, jeho rozmanitostí a radostí z něj, a který jsme všichni společně dýchali, vzduchem, který nás obepínal a spojoval dohromady. Schoval jsem svůj foťák do tašky přes rameno, protože jeho fotky byly jen pouhou náhražkou toho, co jsem doopravdy viděl, cítil a prožíval.
"Já tě znám," zaslechl jsem slova pralesa letící na větru. "Já ti rozumím. A ty rozumíš mně. Ty sem patříš," šeptaly mušky ve vzduchu. "Zůstaň se mnou. Zůstaň tady," dožadovala se voda z říčky. "Budeme spolu a šťastní. Už navždycky," prozrazoval šum listů.
"Ale… ale co moji přátelé? Co moje rodina? Co můj starý domov? Vždyť jsem tak daleko. A co všechno to moderní vybavení?" namítl jsem nepřesvědčivě a sám svým argumentům nedůvěřoval.
"Možná jsi to dříve chtěl, ale to není to, co tě doopravdy učiní šťastným, nemyslíš? K čemu je ti moderní vybavení? K čemu potřebuješ například takový foťák?" tázaly se hlasy opic.
"Nepotřebuju," odpověděl jsem, protože mi bylo jasné, že džungle má pravdu, že ji vždy měla, jen jí lidé neuměli naslouchat, a že ji bude mít už navždycky.
"Tak vidíš. Ty rozumíš mé prastaré písni a já rozumím tvé zářící duši. Zůstaň se mnou. Zůstaň tady. Budeme spolu a šťastní. Už navždycky, Tadeáši, slib mi to," oslovil mě jménem něžný zpěv ptáků v korunách stromů a naléhal na mě.
"Tak dobře. Ty mě znáš a já znám tebe. Budeme spolu a šťastní, už navždycky," slíbil jsem a usmál se. Všiml jsem si, že už se začalo pomalu stmívat a najednou jsem si uvědomil, že jsem velice unavený. Přešel jsem k vysokému stromu, položil dlaň na jeho drsnou kůru, na chvíli zavřel oči, zhluboka vdechoval voňavý vzduch a cítil naprostý klid a také jakési nové, hluboké štěstí. Poté jsem položil tašku na zem, sedl si na ni a zády a hlavou se opřel o mohutný kmen. Naslouchal jsem prastaré písni pralesa a usnul jsem.

"… neví přesně, mohlo by to být každou chvílí, ale třeba až za hodinu," ozval se někde poblíž známý hlas, "Budeme muset počkat. Mohl bys mi prosím donést vodu? A když tak i pro Táďu, jo? Dík."
"Ach jo, to tam nemůžeš zajít sama?" řekl jiný hlas a na pár vteřin se odmlčel, "No tak dobře, ale nezvykej si." Poté jsem zaslechl zvuk chůze, jak se osoba vzdálila. Otevřel jsem oči. Oslepilo mě světlo a v hlavě mě nesouhlasně rozbolelo.
"Tade? Tadeáši?" zjevil se nade mnou ženský obličej, byla to moje kamarádka Kateřina a jí také patřil hlas, který jsem uslyšel jako první. "Jsi v pohodě? Jak ti je?"
"Echrm," zamrmlal jsem a pokusil se posadit, ale zatočila se mi hlava.
"Jen zůstaň ležet. A měl by ses napít, poslala jsem Radka pro vodu, za chvíli tu bude."
Rozhlédl jsem se kolem. Ležel jsem v jednom z drobných obydlí afrických domorodců, ale nevzpomínal jsem si, jak jsem se sem dostal.
"Co se stalo? Co tady dělám?" zeptal jsem se zmateně.
"Donesli jsme tě sem s Radkem a Markem. Našli jsme tě spát opřeného o strom v pralese. Nebyl jsi nějak daleko, ale pěkně jsi nás vyděsil."
"Cože? Co jsem tam dělal?"
"Spal," zasmála se Katka. "Víš, jak jsme se chtěli zúčastnit toho rituálu domorodců? Asi sis dal větší množství té rostliny, kterou k tomu používají a ona účinkovala jako droga a ty ses zatoulal do pralesa a nevím, co jsi dělal, ale usnul jsi tam u jednoho stromu," vysvětlovala.
"Vážně? Počkat -," vzpomněl jsem si, "vždyť jste tam byli taky. A byla tam taky ta opice a potom jste tam už nebyli a -,"
"No vždyť to říkám," skočila mi kamarádka do řeči. "Byla to droga, měla halucinogenní účinky. Ve skutečnosti jsme tam nebyli. Uf, jsem vážně ráda, že ses nezatoulal někam dál a že jsme tě našli. Máš obrovské štěstí, víš to? Mohlo být po tobě. Džungle je nebezpečná, obzvlášť když jsi sám a ještě k tomu v noci, vždyť víš, že…" její slova se vytratily do ticha, když si všimla mého otráveného výrazu. "No jo, a co jsi tam vlastně dělal, nevzpomínáš si?"
Zamyslel jsem se a rozesmál se. "No, rozhodně budu mít k vyprávění jedno zajímavé africké dobrodružství."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 LuiSummer LuiSummer | Web | 14. listopadu 2014 v 18:47 | Reagovat

Woow. Tohle téma se mi líbilo. Celkově by mě ani nenapadlo že byl pod učinkem rosstliny. My ve škole nic takového nepíšeme což mě docela mrzí protože bych to moc ráda udělala. Ale asi bych měla trochu problém s tím počtem znaků. Píšu totiž vždycky strašně dlouze. :D

2 *Mary-berry* <33 *Mary-berry* <33 | Web | 15. listopadu 2014 v 19:21 | Reagovat

Ještě že mi to neděláme, teda až na tu angličtinu, kde se mi pokaždé podařilo přetáhnout počet slov. K tomu to moje kravské nečitelné písmo...:D No, profesoři ze mě mají radost.

3 Hanka Hanka | E-mail | 18. listopadu 2014 v 17:05 | Reagovat

Musím souhlasit s LuiSummer :-)

4 Lory Lory | Web | 19. listopadu 2014 v 17:01 | Reagovat

My jsme psali ve škole slohovku jako vypravování naposledy před roke  a já s tím měla docela problém, co se pamatuju. Píšu ráda, ale musím sama chtít, najít téma a vymyslet, když dostanu zadané téma, nebo mě prostě jen tak z fleku posadím na židli a "Teď prostě něco napíšeš" tak to většinou moc dobře nedopadne. Ale ty ses s tím poprala skvěle, něco takovéhleho by mne nejspíš nikdy nenapadlo a dobře se to četlo x)

5 Honza Honza | E-mail | 29. srpna 2015 v 15:25 | Reagovat

Zajímavá myšlenka, hlavně se mi líbil ten závěr jen nevím proč bylo použito slovní spojení "...kakofonie zvuků, znějících jako hudba.". Celkem mě nadchlo i hodnocení na závěr. Je to pěkná práce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama